Sdělila to Medkova manželka Helena. Její muž podle ní zemřel "na nemoci a na stáří".

Medek působil jako hudební publicista, teoretik a kritik.

V roce 1977 podepsal Chartu 77 a po útoku StB na svou osobu emigroval v roce 1978 do Rakouska. Zde působil jako jeden z komentátorů Hlasu Ameriky a svými relacemi přispěl k tomu, že činnost Charty 77 i dalších opozičních skupin vešla do širšího povědomí.

Do Československa se Medek vrátil v roce 1990 a o tři roky později přijal Havlovu nabídku, aby řídil odbor vnitřní politiky prezidentské kanceláře. Medek byl nositelem řádu T. G. Masaryka z roku 1991, v roce 1999 dostal medaili Za zásluhy.

Medka zná veřejnost jako člověka blízkého Havlovi

Novinář a muzikolog Ivan Medek je veřejnosti znám především jako blízký spolupracovník prezidenta Václava Havla či ze svého někdejšího působení v rozhlasové stanici Hlas Ameriky.

Medek chtěl být původně historikem, věnoval se hudbě, působil jako hudební publicista, kritik a organizátor, v 80. letech se jeho jméno stalo novinářským pojmem. Typickou formulku "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň", kterou končíval své rozhlasové relace, znalo mnoho lidí v komunistickém Československu. Medek přitom ani netušil, jak je v rodné zemi populární. Pro lidi za železnou oponou, kteří se "štvavou vysílačku" odvážili naladit, jeho úvahy a komentáře znamenaly přísun nezkreslených informací.

"Měl jsem štěstí, že jsem mohl přispět k některým věcem, které se povedly. Nakonec jsem dělal věci, o nichž jsem netušil, že je dělat budu," vzpomínal. Životní peripetie jej zavedly leckam - od mytí nádobí v hospodě až po funkci prezidentova kancléře.

Jedním z jeho kréd bylo "nevěřit komunistům nikdy nic". S komunistickou ideologií měl totiž celoživotní negativní zkušenosti. Již jeho rodinný původ sympatie komunistů nevzbuzoval: otec Rudolf Medek byl legionářský generál a spisovatel, dědeček byl slavný malíř Antonín Slavíček. Jeho předčasně zesnulý mladší bratr Mikuláš se také proslavil jako malíř. Medek byl přes babičku Slavíčkovou, která si vzala Herberta Masaryka, nevlastním pravnukem T. G. Masaryka.

Za války Medek, který se narodil 13. července 1925 v Praze, studoval na gymnáziu, ale hlavně se vedle četby věnoval hudbě. Hru na housle brzy vyměnil za komponování a začal chodit na konzervatoř. Po doporučení svého profesora, že "když to nejde, tak ať zkusí psát do novin, to prý může každý", Medek skutečně začal publikovat články o hudbě. Mimo to po válce úspěšně orodoval u prezidenta Edvarda Beneše za dirigenta Václava Talicha; spoluzakládal pro něj a vedl Český komorní orchestr.

Převrat v únoru 1948 smetl nejen nadějný orchestr. Medek poté pracoval jako koncertní jednatel mimo jiné v České filharmonii. Vážné hudbě se věnoval i po vyhazovu z orchestru v roce 1970. O místo v Supraphonu přišel po podpisu Charty 77. "Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně," nezaváhal tehdy, i když tušil následky.

"Myl jsem celé dny nádobí v hospodě, a když jsem měl volno, další hodiny jsem trávil u policejního výslechu," vzpomínal Medek. Dělal také saniťáka nebo šatnáře a pozvolna poznával, že jediným řešením je emigrace. Poslední kapkou byla policejní akce, kdy ho vyvezli za Prahu a zbitého a omráčeného pohodili ve škarpě. V srpnu 1978 emigroval do Vídně.

Přestože byl nucen opustit vlast, vždy tvrdil, že "hlava mu zůstala v Praze". Proto hned, jak to šlo, spěchal domů. Podle vlastních slov už od poloviny roku 1989 tušil "rychlý konec". Ještě v listopadu četl do éteru spolu s dalšími redaktory seznamy signatářů manifestu Několik vět a v roce 1990 už byl v Praze "k dispozici" Václavu Havlovi.

Medkova nabídka zůstala zpočátku nevyslyšena, spolupracoval tedy dál s Hlasem Ameriky ve Vídni. Časem začal opět radit České filharmonii, v roce 1992 předsedal Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Místo důchodu strávil nakonec šest roků v těsné blízkosti prezidenta Havla, v letech 1996 až 1998 jako jeho kancléř. V srpnu 1999 neúspěšně kandidoval do Senátu.

Medek byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Ljubou Medkovou-Strakovou má tři děti.