zvířata a příroda

Schopnost echolokace neboli orientace v prostoru pomocí zvukových vln je bezpochyby jedním z vrcholů živočišné evoluce. Její nejrozvinutější formou se mohou chlubit kytovci a netopýři, s určitými základy se ale můžeme setkat také u některých ptáků, rejsků a dalších drobných savců. Člověk má v tomto ohledu smůlu. Ať už jitří toto "vidění pomocí sluchu" naši fantazii sebevíc, žádný z našich smyslů se mu ani neblíží.

Menopauza, klimakterium, nebo česky přechod, je obdobím v životě ženy, kdy ustává menstruace a žena přestává být schopná produkce dalšího potomstva. Ať už přechod a s ním spojené hormonální změny způsobují jakékoli potíže, jedná se o přirozenou součást životního cyklu našeho druhu. O to překvapivější je skutečnost, že ukončení reprodukce dlouho před koncem života je mezi savci raritou. 

Hmyz je druhově vůbec nejhojnější skupinou pozemských tvorů a co do tvarové a funkční bohatosti se mu mohou rovnat snad jen obratlovci. Mezi jeho zástupci nalezneme i reprezentanty různých exotických životních strategií. Vzácností nejsou jedovaté či nechutné druhy ani zástupci oplývající výstražným zbarvením, kamufláží nebo napodobující jiné, často nebezpečné, organismy. 

Naše představy o evoluci rostlin mají stále povážlivé mezery. Nemusíme se ani vracet do dávných prvohor, kdy cévnaté rostliny odstartovaly svou expanzi na souš. Jasná zatím není ani evoluce konkrétních skupin cévnatých rostlin, čeledí, jako jsou třeba brukvovité nebo růžovité rostliny. Porozumění jejich historii a příbuzenským vztahům by přitom mohlo mít zásadní důsledky mimo jiné pro šlechtitelství. 

Učení a předávání zkušeností obvykle považujeme za bytostně lidský znak, i když do jisté míry ovládají tyto vymoženosti rozvinuté nervové soustavy také někteří další živočichové. Jednodušší živočišné formy, rostliny a ostatní mnohobuněčné organismy je potom využívají alespoň v náznaku – u rostlin se například nedávno podařilo prokázat přítomnost podmíněných reflexů. Že by se ale dokázali učit, a své zkušenosti předávat, také prvoci? 

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Tato otázka možná zní jako z mateřské školky, ve skutečnosti si s ní ale lámou hlavu nejvýznamnější vědecké kapacity už celá desetiletí. Nikdo neočekává, že nám ostatní primáti na počkání složí a odrecitují sonet, proč se ale jejich zvukové projevy svou informační úrovní lidské řeči alespoň neblíží?

Není tomu tak dávno, co vědecké týmy světových mocností – Spojených států, Velké Británie, Ruska, ale třeba také Japonska – závodily o první navrtání tajemných podledovcových jezer ve věčně zmrzlé Antarktidě. Srovnatelné útvary se nikde jinde na světě nevyskytují. Kontinentální ledovcový štít se v dnešní době nachází kromě Antarktidy už jen v Grónsku, tam jsou ale podložní nádrže periodicky propojené s povrchem. Antarktická podledovcová jezera oproti tomu mohou být odříznutá pod kilometry ledu až miliony let.