Kdo by se domníval, že ledovce jsou mlčenliví, nehybní strážci moří, do kterých občas nabourá nějaký neopatrný Titanic, ten by tyhle zamrzlé kolosy zásadně podcenil. Nejenom, že to v nich vrže, ale především jsou jako některé rockové kapely – pod neustálým tlakem, že se rozpadnou.

Když k nám před čtrnácti dny dorazila ze Sibiře zpráva o záhadné jámě na poloostrově Jamal, samozřejmě to spustilo spekulace na plné obrátky. Nyní hlásí geologové další dvě. Otevírají se snad v daleké Rusi brány pekelné?

To se takhle ráno probudíte, protřete si rozespalé oči a ty vám málem vypadnou z důlků, protože řeka, která teče pod vašimi okny, chytila barvu vpravdě biblickou.

Sem se mi dívejte, poroučel Louis de Funès, ale tak snadno se očím poručit nedá. Mozek nám je totiž automaticky táhne k místům, která ho zajímají. A nemusí to být nutně jen objemné dekolty a psí oči idolů stříbrného plátna.

Každý z nás má svá tajemství, se kterými se nerad svěřuje. Vždy ale záleží na tom, KOMU se máme svěřit: někdo řekne víc své rodině, někdo svému psovi, někdo svému knězi. Ale co takhle přiznat barvu před umělou bytostí?

Když je řeč o počasí, vybavíme si mraky, přeháňky a zkaženou dovolenou, jakkoli se Alena Zárybnická dušovala, že o víkendu přijdou vedra. Jistě, předpovídat počasí tady na Zemi není žádná legrace, ale co je to proti předpovědím počasí na Slunci!

Rozhlížet se v dnešní době po nových a co možná nejčistších zdrojích energie je činnost moudrá ekonomicky i lidsky. Ve hře totiž nejsou jen obvyklí podezřelí jako solární panely nebo větrníky, ale také – odpadky!

Jeden z největších vědců v historii celého lidského bádání to vzhledem k době, ve které žil, neměl ani za mák jednoduché. I v případě italského učence ale nakonec platí, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.