Stalo se to ve chvíli, kdy vyhlásil, že lisabonskou smlouvu nepodepíše, ani když ústavní soud podruhé potvrdí, že smlouva není v rozporu s českou ústavou. Předseda HZDS jako premiér a zastupující prezident zneužíval toho, že do ústavy se nedá zapsat "všechno". Základní zákon státu prostě musí předpokládat, že vysocí ústavní činitelé budou respektovat ústavu. Ani v případě Vladimíra Mečiara, ale ani v případě Václava Klause se tento předpoklad nenaplnil. Česko, stejně jako Slovenská republika, je podle ústavy parlamentní demokracií, ne prezidentským systémem. Ve chvíli, kdy pražská vláda využila pověření prezidenta a dohodla lisabonskou smlouvu, kterou schválila Poslanecká sněmovna i Senát českého parlamentu, je ústavní povinností hlavy státu svým podpisem smlouvu ratifikovat. Jediný ústavně konformní způsob, jak může prezident Klaus smlouvu nepodepsat, představuje jeho rezignace na post hlavy státu. Pokud nerezignuje, musí podepsat, jinak nebude ústavním prezidentem, ale činitelem, který zneužil svoje postavení na to, aby v republice pozastavil platnost parlamentní demokracie. Politik, který byl znovuzvolen do čela státu s příslibem, že nebude "aktivistickým prezidentem", a který vehementně odsuzuje aktivismus v soudnictví, je aktivistický do té míry, že hrubě porušuje ústavu. Hlava státu, která klade odpor demokratickému procesu a nerespektuje vůli parlamentu a občanů, nepřipravuje puč jen proti lisabonské smlouvě, ale především proti ústavnímu zřízení vlastního státu. Proto by Klause měli "řešit" Češi a ne unie.