ptáci

Antidepresiva, která po průchodu lidským tělem končí v odpadních vodách, ovlivňují milostné tokání špačků. Samičky, které ve stravě "zobaly" Prozac, tedy fluoxetin, přestaly být pro samce přitažlivé, a ti tak neměli důvod se o ně ucházet. Místo namlouvání na ně dokonce útočili, ukázala studie univerzity v Yorku.

Po 20 letech se u české drůbeže objevila takzvaná Newcastleská nemoc. Pseudomor se vyskytl v Šanově na Zlínsku, kde veterináři vytvořili ochranné pásmo zasahující i na Slovensko. Nemoc ohrožuje ptactvo, u člověka dokáže vyvolat zánět spojivek.

O inteligenci krkavcovitých ptáků nemůže být pochyb. Seznámit se s ní mohl ostatně každý, kdo někdy navštívil sokolnické představení. Krkavcovití mají skvělou paměť, jsou vynalézaví a dokáží řešit složité problémy vhledem, stejně jako vyrábět a sofistikovaně používat jednoduché nástroje. Kromě toho běžně spolupracují, rychle se učí a v hejnu utvářejí koalice podobné nepsaným dohodám primátů. 

Čím lépe poznáváme vlastní druh a ostatní zástupce živočišné říše, tím více se v naších očích rozdíly mezi člověkem a zvířaty stírají. Pokročilé systémy komunikace, kultura nebo používání nástrojů byly kdysi považovány za ryze lidské vlastnosti. Ovšem jen do doby, než ptáci, kytovci, potkani, lidoopi a další živočišné skupiny rázně nakoply naše druhové ego.

Kdo nikdy neslyšel o archeoptryxovi, jako by nežil. Působivé zkameněliny známého "praptáka", který snoubil znaky moderních opeřenců a dinosaurů, získaly podobnou slávu jako Tyranosaurus rex nebo Brontosaurus. Kvůli nápadně mozaikovité stavbě těla jej řada dobových výzkumníků neváhala označit za podvrh. Jak ale ukazují fosilie nalezené v posledních letech především v Číně, archeopteryx byl mezi nejrůznějšími dinosaury koketujícími s peřím, křídly a letem ještě "nejnormálnější".

Slavné dílo mistra hororu Alfreda Hitchcocka Ptáci zná asi každý. Jen málokomu nepřeběhl mráz po zádech, když se vysmívaní opeřenci s "ptačími mozečky" začali organizovaně vrhat na lidi s úmyslem je uklovat. Nejnovější objev týkající se evoluce ptačího mozku sice není tak spektakulární, ale má podobné vyznění. Ne snad, že by se nás ptáci snažili vyhubit, ale jejich mozek se naším přičiněním mění. Zastřelení ptáci mají prokazatelně menší mozky než jejich příbuzní, kterým se podařilo uniknout. Dlouhodobý lov tak vytváří silný evoluční tlak na zvětšování mozku u ptáků.

Když některé ptáky vidíme rejdit ve vzduchu, připadá nám, jako by snad ani nikdy nepřistávali. Třeba takoví oceánští ptáci opravdu vydrží ve vzduchu celé dny. Na paty jim ale šlapou i docela "obyčejní" tažní ptáci, z nichž někteří obývají i naše zeměpisné šířky. Nejznámějšími z těchto přeborníků jsou nepochybně rorýsi. 

"Jak létají ptáci?" Jeden by těžko hledal dětinštější otázku. Pravda, tento problém kdysi vzrušoval celé zástupy přírodovědců, umělců a konstruktérů. Vyprávět by o tom mohl třeba Leonardo da Vinci. Moderní věda však přinesla uspokojivou odpověď ve formě celé plejády poznatků o ptačí anatomii, metabolismu, aerodynamice a chování. Všechny tyto argumenty ale blednou před schopnostmi některých ptačích zástupců – například rorýsů, ale zejména mořských ptáků z příbuzenstva fregatek.