Třebaže se nám to může zdát zvláštní, anatomická stavba velké části savců, včetně našich nejbližších příbuzných, se od lidské v jednom důležitém aspektu liší. Spíše pravidlem, než výjimkou, je mezi savci přítomnost pyjové kosti. Žerty stranou, pyjová kost představuje u druhů, které se její přítomností mohou chlubit, důležitou podporu při pohlavním styku. Její velikost je extrémně různorodá a na první pohled je zřejmé, že kost má za sebou velmi bouřlivé evoluční změny. Proč se ale u některých savců vyskytuje, zatímco jinde chybí? Měl ji i společný předek všech savců? A proč v evoluci člověka vymizela?

Přechod živých organismů na souš je považován za jeden z nejdůležitějších momentů pozemské evoluce. Kolikrát k němu ale vlastně došlo? O těch nejznámějších případech – pozemských rostlinách, obratlovcích či předcích hmyzu a několika dalších bezobratlých skupin – nepanují žádné pochyby. Jejich předkové postupně osídlili panenskou pevninu v průběhu prvohor. Otazníky se ovšem vznáší kolem charakteru této invaze. 

Často můžeme zaslechnout, že lidská evoluce v podstatě skončila. Ne, že by se lidé nemohli svému prostředí nadále přizpůsobovat, ale už to nemají zapotřebí. Lidská kultura spojená s takovými vymoženostmi jako je bydlení, odívání, sociální péče a pokročilé zdravotnictví podle těchto názorů odsunula evoluci na druhou kolej.

Pohádky toho s vědou na první pohled mnoho společného nemají. Leckdo by dokonce mohl pochybovat, jestli je vůbec výzkum ústně tradovaných příběhů k něčemu dobrý. Rázně se tyto spekulace rozhodla utnout dvojice originálních vědců – literární historička a evoluční biolog. Dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů a aplikovali na ně metody, kterými se normálně studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily všechna očekávání.

Velikost těla je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Nejen, že ji máme neustále na očích, ale navíc souvisí s životními strategiemi různých druhů a potažmo i s jejich evolucí. Malé druhy v porovnání s příbuznými většího vzrůstu mají tendenci být krátkověké, produkovat více potomků třeba i za cenu úplného vyčerpání a vkládat méně zdrojů do rodičovské péče. Pro velké druhy platí většinou pravý opak.

Víte, co mají společného "vyšší čtyřnožci" – plazi, ptáci a savci? Není toho málo. Předně jsou na rozdíl od "polovičatých" obojživelníků velmi dobře přizpůsobení životu na souši. Mohou za to zejména důmyslně stavěná vajíčka, uvnitř kterých je vyvíjející se zárodek chráněn třemi blanitými obaly. Podle jednoho z těchto obalů dokonce dostala skupina své jméno – Amniota neboli blanatí obratlovci. A že savci žádná vajíčka nemají? Nevadí. Stejné blány chránící zárodek zůstaly zachovány i u člověka a jeho příbuzných.

Když uvažujeme o evoluci, často si představujeme pozvolnou změnu jedné linie organismů v jiný, přizpůsobivější druh. S naší zkušeností není v rozporu ani představa, že se od jednoho druhu odštěpí část populace, která se přizpůsobí podmínkám na jiném místě a vytvoří tak úplně nový dceřiný druh. Vzácněji se mohou někteří jedinci v populaci specializovat na využití určitého zdroje, zatímco zbylí stále využívají zdroj původní. Pokud se mezi sebou příslušníci těchto dvou skupin nepáří, může, podobně jako v předchozím případě, dojít až k rozdělení na dva odlišné druhy. 

Lidstvo už od svých skromných počátků ovlivňuje všechna prostředí, do kterých vkročí. Jedním z důsledků této činnosti je, že přímo i nepřímo usměrňuje selekční tlaky působící na místní organismy. Ať už cíleně, jako například při šlechtění, nebo zcela neúmyslně tak usměrňuje jejich evoluci. Třeba intenzivní lov slonů pro kly má za následek jejich zmenšování a přibývání jedinců postrádajících kly úplně. Podobně vytváří nadměrný rybolov tlak na zmenšování těl lovných druhů a urychlení jejich vývoje.