Údaje z trhu práce se zhoršují každý týden. Stačí málo, aby se o americké nezaměstnanosti začalo mluvit jako o národní tragédii. Její léčba má ale spíše připomínat Rooseveltův New Deal než Reaganovu novou ekonomiku. Z dělníka prodavačem hamburgerů Začátek současné éry vysoké nezaměstnanosti připomíná 80. léta. Obama i Reagan nastupovali do prezidentské funkce při stejné míře nezaměstnanosti, která poté vystoupala až k dvouciferným hodnotám. Stejně jako dnes, i tenkrát bylo nejvíc lidí bez práce v automobilovém průmyslu a ve stavebnictví, mezi černochy a teenagery, nebo ve státech Puerto Rico a Michigan. Tady ale podobnost s 80. léty nejspíš skončí. Reaganovi nezaměstnaní se nikdy nevrátili zpět do továren, ze kterých byli propuštěni, ale začali pracovat ve službách. Stali se z nich pokladní ve fast foodech, zdravotní sestry, uklizečky, účetní a sekretářky. Byli ochotni pracovat za nižší mzdy a vykonávat jinou, i méně kvalifikovanou práci. Z dělníka, který dříve pracoval v automobilce, se stal přes noc prodavač hamburgerů. Nebyla to vláda, která jim dala práci, ale malé a střední podniky, které se při ekonomickém oživení rychle rozrůstaly. Díky mobilitě a konkurenci pracovní síly se nezaměstnanost vrátila z maxima na svou předkrizovou úroveň rychle - do dvou let. Nové obory v lékařství a informačních technologiích tomu také v menší míře přispěly. Co naplat, že ekonomika s milionem sekretářek a upadajícím průmyslem začala mít později potíže s nižší produktivitou. Podobný plán v jiných podmínkách 30. léta předvedla zcela opačné řešení masové nezaměstnanosti s rostoucí rolí vlády na trhu práce. Rooseveltova administrativa potlačovala svými pravidly a regulací soukromý sektor a znevýhodňovala malé firmy, které například kvůli zákonu o minimální mzdě nemohly zaměstnávat více lidí. Velké kolosy, které reprezentovaly starý průmysl, nakonec také ne. Nezaměstnaní proto začali stavět mosty, silnice, letiště, parky a veřejné budovy. A nyní je mají stavět zase. Je to jeden z projektů v Obamově programu na podporu nezaměstnanosti. Je samozřejmě otázka, jaký je potenciál veřejných prací dnes, kdy je americká infrastruktura, na rozdíl od 30. let, již vybudovaná, a kdy má současná vláda, vzhledem k míře zadlužení, obtížnější přístup ke zdrojům financování. Některé veřejné práce byly ve 30. letech vytvářeny zbytečně, pouze s politickým cílem umělého co největšího snížení nezaměstnanosti, ale jejich společenský užitek byl malý. Nakonec, současná nezaměstnanost nedosahuje ani zdaleka té úrovně, při níž Rooseveltova vláda začala schvalovat nákladné pracovní programy. Nezapomínejme ani, že zásluhu na snížení nezaměstnanosti po deseti letech na předkrizovou úroveň nelze připisovat pouze vládním zásahům, ale bohužel v té době také válce. Ještě v roce 1941, po všech nákladných projektech, byla nezaměstnanost stejně vysoká jako dnes. Na druhou stranu, pokud ekonomika ztrácí konkurenceschopnost, ztrácí i pracovní místa. Nová má smysl vytvářet pouze v průmyslu, který má budoucnost. Takový průmysl se dnes ve Spojených státech hůře hledá, ale ekonomika, která má zůstat tržní, by neměla vzdávat konkurenční boj. Autor je analytik a působí v Pioneer Investments ČR