Pod hladinou malého sopečného jezera Mezzano ve střední Itálii archeologové odhalili pozůstatky prastaré vesnice z doby bronzové. Po více než třech tisících letech ticha začal tým podvodních archeologů znovu psát její příběh – příběh lidí, kteří kdysi žili doslova na vodě. Vesnice byla vybudována na dřevěných kůlech a po dlouhá staletí zůstávala nedotčena pod vrstvou jílu a sedimentu. Nynější nález, který navazuje na první fázi podvodních vykopávek, znamená obnovení výzkumu po dlouhé přestávce a otevírá jedinečné okno do pravěkého života v srdci dnešní Itálie.

Projekt vede Správa archeologie, výtvarného umění a krajiny pro provincii Viterbo a jižní Etrurii, která dohlíží na systematický výzkum a ochranu lokality. Podle odborníků patří Mezzano k nejlépe zachovaným podvodním nalezištím v celé Itálii a může poskytnout odpovědi na otázky týkající se každodenního života, technologií i proměn krajiny v době bronzové.

Stavby na kůlech a důkazy o souvislém osídlení

Práce v terénu vedla Podvodní archeologická služba za účasti restaurátorů, techniků a potápěčské jednotky karabiniérů z Říma. Pod hladinou se podařilo zmapovat více než šest set dřevěných kůlů, které vystupují z jílovitého dna jezera. Tyto pozůstatky pokrývají zhruba třetinu známé rozlohy osady a ukazují, jak se tehdejší obyvatelé dokázali přizpůsobit kolísající hladině vody během téměř šesti století, zhruba mezi lety 1700 a 1150 př. n. l.

Před samotnými vykopávkami proběhl detailní morfo-batymetrický průzkum, který zmapoval tvar dna a potvrdil, že terén byl nerovný, s hlubšími prohlubněmi dnes vyplněnými sedimentem. Potápěči pak pomocí sacích hadic postupně odstraňovali vrstvy zhutněného jílu a pod náročných podmínek – v chladné vodě a s minimální viditelností – odkryli dřevěné konstrukce i artefakty. Ukázalo se, že archeologické vrstvy pokračují i tam, kde nejsou žádné zbytky staveb patrné, což naznačuje, že celá oblast byla dlouhodobě obývána.

Zajímavé je i rozmístění nálezů. Archeologové nezaznamenali žádné jasné rozdělení obytných zón, což naznačuje, že vesnice neměla oddělené čtvrti, ale vznikala postupně, organicky, podle potřeb komunity. Kůly a artefakty se rozprostírají nejméně po čtvrtině jezera a vytvářejí souvislý, téměř kruhový vzorec, který svědčí o dlouhodobém, nepřerušeném osídlení. Vzhledem k tomu, že osada existovala po staletí, je pravděpodobné, že se její obyvatelé opakovaně potýkali s proměnami hladiny jezera i s přírodními katastrofami – možná i s vulkanickou aktivitou, která oblast formovala.

zdroj: Profimedia.cz

Bronzové poklady a stopy metalurgie

Nejcennější svědectví o životě tehdejších lidí představují nálezy z bronzu. Archeologové objevili více než pětadvacet předmětů výjimečně zachovaných v horní vrstvě jílu, který zabránil oxidaci kovu. Mezi nálezy jsou duté sekery, hroty kopí, spony, prsteny, jehlice, srp a další ozdobné i užitkové předměty. Mnohé z nich si uchovaly svůj kovový lesk, jako by byly vyrobeny teprve nedávno. Za naprosto jedinečný objev je považován bronzový kotouč s otvorem, zdobený symbolem slunce – možná součást kultovního nebo astronomického předmětu, který mohl hrát roli v náboženských obřadech.

Nalezeny byly i fragmenty bronzových ingotů, takzvaných panelle, které se používaly při tavení kovů. To jasně ukazuje, že obyvatelé vesnice ovládali základy metalurgie a mohli zde mít malé dílny, kde se odlévaly zbraně, nástroje i šperky. Některé bronzové předměty nesou stopy ohně, což naznačuje, že se mohly do vody dostat při požáru dřevěných staveb nebo po jejich zřícení. V místech, kde se kovové artefakty nacházely blízko povrchu, nasadili archeologové detektory kovů, aby lokalizovali další předměty a zabránili rabování. Pomáhali jim potápěči karabiniérů, kteří zároveň zajišťovali bezpečnost celé operace. Jakmile byly předměty vyzvednuty, restaurátoři okamžitě zasáhli, aby stabilizovali kov a zabránili jeho rozpadu při kontaktu se vzduchem.

Budoucí fáze výzkumu se zaměří na další mapování dřevěných konstrukcí a detailní stratigrafickou analýzu keramických i kovových materiálů. Cílem je zjistit, jak se vrstvy vytvářely v průběhu staletí a jak se měnily stavební techniky i každodenní zvyky obyvatel. Přestože většina naleziště zůstává stále pohřbena pod hustou jílovitou vrstvou, eroze v okolí řeky Olpeta postupně odhaluje starší vrstvy na březích jezera.

Výzkum v Mezzanu tak nejen odhaluje pozoruhodně zachovalé doklady pravěkého života, ale také přináší důležité poznatky o vztahu tehdejších lidí k vodě, krajině a technologiím. V době, kdy většina evropských komunit žila na pevnině, stavěli tito dávní Italové své domy nad hladinou – snad z praktických důvodů, snad z posvátné úcty k vodnímu živlu. Díky jejich dřevěným kůlům a bronzovým pokladům se po třech tisíciletích můžeme poprvé podívat do světa, který na dlouhá staletí pohltila voda.