Žraločí mutant z jaderného odpadu. Vědci začali hledat sharkzillu

Moře dokáže dlouho ukrývat věci, které by na souši nezůstaly bez povšimnutí ani jediný den. Pod hladinou mizí stopy rychle, zvuky se ztrácejí v hlubinách a i obrovský predátor může proplouvat jen několik kilometrů od pobřeží, aniž by o něm kdokoli věděl. Právě takový pocit začal v posledních měsících sílit mezi rybáři a biology u Long Islandu, kde se objevovaly známky útoků něčeho neobvykle silného.

Na těle keporkaka našli odborníci otisk po kousnutí široký přibližně 61 centimetrů. Tuleň utrpěl ránu o šířce zhruba 56 centimetrů a ve vodě byl nalezen roztrhaný tuňák vážící kolem 181 kilogramů. Každý z těchto případů mohl mít samostatné vysvětlení. Dohromady však vytvářely mnohem znepokojivější obraz: ve vodách u New Yorku zřejmě lovil mimořádně velký, rychlý a odvážný predátor.

Pátrání po něm se stalo námětem epizody pořadu Žraločí týden na stanici Discovery s názvem Sharkzilla dobývá New York. Přezdívka Sharkzilla vznikla spojením anglického slova shark, tedy žralok, a jména filmového monstra Godzilla. Měla naznačit, že výzkumníci nehledají obyčejného žraloka, ale téměř mytického tvora, který svou velikostí a silou převyšuje běžné predátory.

Do čela výpravy se postavil místní odborník na žraloky Craig O'Connell. Montauk, odkud tým vyrážel, býval v minulosti vyhlášeným místem pro lov skutečně obrovských žraloků.

„V minulosti se sem jezdilo lovit monstrózní žraloky. Přímo u pobřeží Montauku padla celá řada rekordů,“ uvedl O'Connell.

Podle něj však intenzivní rybolov zdejší populaci velkých predátorů téměř zničil. „Všichni tito obří žraloci byli rybolovem zcela vyhubeni. Zmizeli. Jenže všechny důkazy, které nyní vidíme, naznačují, že by se mohli vracet. Vím, že tam venku jsou, a my je najdeme.“

Podezření padlo na jaderný odpad

Výprava zamířila přibližně 160 kilometrů od Montauku k Hudsonovu kaňonu, obrovské podmořské rokli, která se propadá do hloubky přes jeden kilometr. Temná propast může poskytovat úkryt některým z největších predátorů Atlantiku. Zároveň má znepokojivou minulost. O'Connell upozornil, že na konci 60. let bylo do oblasti údajně vyhozeno přibližně 15 000 barelů s jaderným odpadem. Když je o deset let později odborníci kontrolovali, měly všechny prosakovat.

Právě tato informace přivedla výzkumníky ke kontroverzní teorii. Radioaktivní látky mohly podle O'Connella ovlivnit zdejší živočichy, včetně vrcholových predátorů. „Úniky radioaktivních látek by mohly ovlivňovat mořské živočichy, včetně největších predátorů. Pokud jsou zvířata vystavena jadernému odpadu, může to způsobit genetické mutace a abnormální růst,“ uvedl.

Současně zdůraznil, že pro takové tvrzení neexistují přímé důkazy. Možnost geneticky pozměněného žraloka však byla natolik působivá, že se stala hlavní teorií celé výpravy. „Pokud je tento predátor geneticky pozměněný, mohl by být rychlejší, silnější a smrtelnější než kterýkoli jiný predátor na Zemi. Říkáme mu Sharkzilla,“ prohlásil O'Connell.

zdroj: Profimedia.cz

Tým chtěl zvíře najít, označit sledovacím vysílačem a odebrat mu vzorky tkáně pro testy na radioaktivitu. Kvůli blížící se bouři měl na celou akci pouhých 30 hodin. Ve čtyři hodiny ráno vědci spustili do temnoty kameru s návnadou. Po šesti hodinách ji vytáhli zpět a prohlédli záběry pořízené v hloubce přes 180 metrů, v oblasti označované jako oceánská zóna soumraku. Z černé vody se náhle vynořila obrovská tlama a pokusila se zakousnout do kamery. O'Connell zvíře označil za velkou samici žraloka bílého. Krátce nato se však objevil další obávaný predátor – žralok mako.

K potápěčům zamířila přibližně třímetrová samice. Žraloci mako patří k nejrychlejším žralokům v oceánu a dokážou vyvinout rychlost přes 64 kilometrů za hodinu. O'Connell proto začal uvažovat, že hledaná Sharkzilla mohla patřit právě k tomuto druhu. Tým nasadil také maketu delfína s velkým kusem tuňáka. Z hlubin se vynořili dva žraloci mako, což bylo neobvyklé, protože zpravidla loví samotářsky. Oba však náhle zmizeli, jako by je vyplašilo něco mnohem většího. Krátce nato se v temnotě objevila mohutná silueta. Proplula poblíž výzkumníků a zmizela dříve, než ji dokázali identifikovat.

Protože jim docházel čas, vytvořili zařízení napodobující tělo mrtvé velryby, které se na hladině roztrhne a uvolní do vody tuk i maso. Právě při západu slunce se k lodi prudce přiblížila obrovská samice žraloka mako. „Tohle je Sharkzilla!“ vykřikl O'Connell. Žralok měřil téměř 3,7 metru a působil dostatečně mohutně na to, aby mohl způsobit zranění nalezená na zvířatech u Long Islandu.

Místo mutanta našli březí lovkyni

Samice se nejprve odmítala přiblížit ke kleci, a tak O'Connell vyplaval ven a pokusil se na ni připevnit sledovací vysílač. První zařízení se od jejího těla odrazilo a žralok zmizel. Přestože rychle ubývalo světlo a ponor byl stále nebezpečnější, O'Connell věřil, že se zvíře vrátí. Když se samice znovu objevila, podařilo se mu vysílač připevnit a zároveň získat vzorek její tkáně.

Laboratorní testy nakonec neodhalily žádné známky radioaktivních mutací ani kontaminace. Nejznepokojivější teorie celé výpravy se tak nepotvrdila. Sharkzilla nebyla geneticky pozměněným monstrem vzniklým působením jaderného odpadu. Výzkumníci místo toho zjistili, že zdejší vody pravděpodobně slouží jako rozmnožovací oblast žraloků mako. Mohutná samice byla navíc březí a kvůli vyvíjejícím se mláďatům potřebovala získávat velké množství potravy.

Právě to mohlo vysvětlovat útoky na velrybu, tuleně i obrovského tuňáka. Nešlo o běsnění radioaktivního monstra, ale o přirozené chování mimořádně rychlého a silného predátora. Žraloci mako mohou dorůstat délky přes čtyři metry a vážit více než 567 kilogramů. Přestože působí děsivě, s lidmi se setkávají jen zřídka, protože většinu života tráví na otevřeném oceánu. Mezinárodní svaz ochrany přírody je navíc klasifikuje jako ohrožený druh.

Pátrání tak nepřineslo monstrum zrozené z radioaktivního odpadu, ale něco mnohem skutečnějšího. V temnotě Hudsonova kaňonu se pohybovala obrovská březí samice, dokonale přizpůsobená rychlosti, lovu a přežití. Nebyla výsledkem mutace ani přírodním omylem. Byla přesně tím, čím ji oceán vytvořil – jedním z nejrychlejších a nejúčinnějších predátorů planety.