Zopissa: Tajná zbraň starověkých námořníků. 2200 let starý římský vrak přepsal historii mořeplavectví

Pokladem, který skrýval vrak římské lodi, který se před zhruba 2200 lety potopila u chorvatského ostrova Ilovik, nebyl náklad drahých kovů, tajemného porcelánu nebo cizokrajných koření.

Ne, jednalo se o loď samotnou, respektive způsob, jakým ji dávní mořeplavci ochránili před agresivní mořskou vodou, vlivy počasí i dřevokaznými organizmy. A právě na něj se zaměřili výzkumníci, kteří zveřejnili výsledky svého bádání ve vědeckém žurnálu Frontiers in Materials.

„Archeologii většinou nezajímají organické materiály určené k impregnaci a zajištění vodotěsnosti. A přitom se jedná o skutečné svědky starých mořeplaveckých technik,“ uvádí v tiskové zprávě hlavní autorka studie Armelle Charrié-Duhaut.

Tým francouzských a chorvatských výzkumníků podrobil analýze deset vzorků voděodolného nátěru z trupu lodi. Výsledky molekulárního zkoumání a analýzy pylu odhalily nejen to, čím byla loď natřena, ale vytvořily i detailní mapu toho, kde a jak často byla během své životnosti opravována.

Když se vědci podívali na vzorky pod mikroskopem a využili hmotnostní spektrometrii, zjistili, že základním izolačním materiálem byla smůla ze zahřáté pryskyřice jehličnatých stromů, konkrétně borovic. Další vzorek prozradil ještě zajímavou příměs: Včelí vosk.

Směsi vosku a smůly se říkalo zopissa a její použití zmiňoval už historik Plinius Starší. Vznikla jako ukázková fúze starořeckého a starořímského námořnictví. Zopissa měla své nesporné výhody: Po zahřátí byla velmi pružná a daleko snadněji se nanášela.

A právě vrstvy této směsi pomohly vědcům odhalit, kde a jak se loď před svým potopením vlastně pohybovala. Horká a lepkavá smůla totiž během nanášení na dřevo fungovala jako dokonalá past na poletující pyl z okolní vegetace.

Výzkumníci ve vzorcích identifikovali obrovskou botanickou rozmanitost. Nalezli pyl středomořské pobřežní flóry, jako jsou cesmínové duby a olivovníky, stopy mokřadních rostlin (olše, jasan), ale dokonce i horských dřevin typu jedle a buku. To potvrdilo jednu důležitou věc: Nátěr nebyl na loď nanesen najednou na jediném místě.

Analýza nátěrů s jistotou prokázala, že loď prošla během svého života nejméně čtyřmi až pěti samostatnými fázemi oprav. Zatímco záď a střední část lodi sdílely stejnou izolační vrstvu, na přídi se našlo hned několik různých aplikací nanesených postupně přes sebe.

Předchozí zkoumání balastních kamenů naznačilo, že loď byla postavena v oblasti Brundisia (dnešní Brindisi v jižní Itálii). Analýza pylu tuto hypotézu podporuje, avšak další vrstvy naznačují, že plavidlo opakovaně křižovalo Jaderské moře a bylo záplatováno a opravováno na různých místech východního i západního pobřeží.

Ačkoli historici vždy logicky předpokládali, že lodě plavící se na dlouhé vzdálenosti vyžadovaly neustálou údržbu, vrak Ilovik-Paržine 1 poskytl vůbec první nezpochybnitelný fyzický důkaz o systematických opravách na cestách i o předávání vědomostí a technické zručnosti mezi civilizacemi.