Vstoupit do anechoické komory, jednoho z nejtišších míst na Zemi, může působit jako duchovní zážitek – klid, prázdno, nic než ticho. Jenže právě to „nic“ je pro mnoho lidí naprosto nesnesitelné. Místnost, jen o trochu větší než běžná ložnice, je ze všech stran vyplněna klíny z akustické pěny. Ty trčí do prostoru jako krápníky v jeskyni – nebo jako hroty v mučírně. Zavřete za sebou těžké dveře, zhasnete a zůstane jen černota. Ale i ta je snesitelnější než to, co přijde vzápětí. Ticho. Absolutní, hluboké, drtivé ticho. Někteří v něm slyší, jak jim v uších proudí krev. Jiní vnímají rytmus svého srdce tak zřetelně, až mají pocit, že jim exploduje v hrudi. Ozývají se praskající klouby, šelest šlach, jemné škrábání vlastního pohybu. Někteří to psychicky nevydrží. Youtuber Cole LaBrant popsal svůj zážitek slovy: „Bylo to jako by se na mě místnost stahovala. Nemohl jsem dýchat.“

Anechoické komory byly původně vytvořeny pro vědecký výzkum. Ta vůbec první vznikla v roce 1947 v Massachusetts. Dnes drží rekord zařízení v Orfield Laboratories v Minneapolisu, kde se podařilo dosáhnout úrovně hluku minus 24,9 decibelů – hluboko pod hranicí vnímatelného zvuku. Komoru koupil Steven Orfield v osmdesátých letech a musel ji během dvou týdnů celou rozebrat a přestěhovat. Pomáhal mu s tím i univerzitní fotbalový tým. Dnes se místo stalo virálním díky výzvě „Orfield Challenge“, v níž lidé zkoušejí vydržet v komoře co nejdéle. Rekord zatím činí hodinu a pět minut. Většina lidí to vzdá do půl hodiny. Ale nejde jen o výzvu. Komory se používají k testování tichosti domácích spotřebičů i hlasitosti zdravotnických přístrojů. Vědci v nich zkoumají, co s námi dělá zvuk – a co s námi dělá jeho úplná absence. Neurovědec Kevin Sitek upozorňuje, že mozek je celý život zvyklý na přirozené akustické prostředí. Ozvěny nám pomáhají orientovat se v prostoru. Když zmizí, zůstane jen syrový, nepřefiltrovaný zvuk – a člověk jako by visel v prázdnu. „Co dělá mozek, když nic neslyší? Odpočívá vůbec? Nebo bloudí ve tmě?“ ptá se Sitek.

Některé komory jsou obrovské. V Goddardově středisku NASA testují obří antény. Na základně Edwards se do komory vejde celé vojenské letadlo. Ale největší znepokojení nevyvolává velikost – spíš to, co se děje uvnitř. Ticho není přirozený stav. Lidské tělo je stavěné na šum, na ozvěny, na hlasy, na hluk. Ve chvíli, kdy to všechno zmizí, zůstane jen mozek – a to, co v něm bublá pod povrchem. Steven Orfield dnes zkoumá, jak nadměrný hluk škodí lidskému zdraví – a jak architektura může tichu znovu dát místo. Chce navrhovat prostory, které pomohou lidem s demencí a poruchami sluchu. Ale zároveň přiznává: „Svět je neuvěřitelně hlučný. Ale pro některé lidi je to pořád lepší než ticho.“