Dnes je pátek 4. prosince 2020., Svátek má Barbora
Počasí dnes 5°C Skoro zataženo

Česká dobrovolnice v Kongu: Stačí, když máte vůli pomoci

Česká dobrovolnice v Kongu: Stačí, když máte vůli pomoci
zdroj: Archiv

Co se vám vybaví, když se řekne Kongo? Pravděpodobně Afrika, velké teplo a chudoba. Nic, po čem by moderní zhýčkaný Evropan toužil. Přesto se najdou tací dobrodruzi, kteří se do Konga přece jen vydají.

Jak se žije v konžském městě Lubumbashi, co jí bude po návratu domů chybět a mnoho dalšího nám v rozhovoru svěřila Iveta Pešatová, 23letá studentka VŠE, jinak také dobrovolnice, která v Kongu strávila rok pomáháním ve středisku pro děti z ulice.

Jak jste došla k nápadu odjet na rok do cizí země? A proč zrovna Kongo?

Odjet někam na rok jsem měla v plánu už dlouho. Destinace se v mé hlavě střídaly jednu dobu skoro každý měsíc - Amerika, Mexiko, Norsko, Austrálie. A nestřídala se jen destinace, ale i náplň. Práce, studium, volontariát. A nakonec to vyhrála Afrika. A volontariát. Od roku 2009 jsem totiž začala pracovat jako dobrovolník v salesiánské organizaci Adopce nablízko. Ta spočívá ve všestranné podpoře dobrovolníků, kteří se rozhodnout vyjet na část svého života do světa pomoci chudým dětem. Pracovala jsem v oblasti PR (public relations), propagovala jsem to tedy a sháněla dárce. „Pořád to propaguješ a ani přesně nevíš, o co vlastně jde,“ došlo mi takhle jednou. Tak jsem se v létě 2010 přihlásila do Cagliera (=příprava dobrovolníků na vyslání skrze Adopce nablízko). A Kongo jsem si nevybrala. Bylo mi přiděleno. Já chtěla původně do Mexika.

Co Vaší cestě předcházelo? Jak jste se na cestu připravovala?

Cagliero (viz. předchozí odpověď) mě připravilo skoro na všechno. Skládá se z osmi intenzivních víkendů v roce. Každý víkend je věnován jedné dobrovolnické zemi, kde máme možnost setkat se s dobrovolníky, co už v dané destinaci byli. To pro mě byla nejlepší příprava, setkala jsem se tak s pěti dobrovolnicemi, co v Kongu působily přede mnou. Dále jsme měli formace z psychologie, salesiánské pedagogiky, interkultury, první pomoci, spirituality… Příprava je opravdu skvěle promyšlená, kdo absolvoval tyto víkendy, je na svoji dobrovolnou službu připraven. I když tedy 100% připraven nemůžete být nikdy, pokaždé natrefíte na něco, co vás zaskočí.

Kluci v Bakanja ville
Kluci v Bakanja ville

Na co jste myslela, když jste odjížděla z České republiky? Těšila jste se, nebo jste se bála?

Těšila jsem se. I jsem se bála. Těšila jsem se na kluky, na Afriku. Na jiný životní styl. A bála jsem se. Bála jsem se, že zklamu. Že to nezvládnu.

Jaký byl váš první dojem z Konga?

Že to zase tak strašné není (úsměv).

Co všechno patří mezi Vaše povinnosti?

Povinnosti. Nevím, jestli se to tak dá nazvat, protože zpočátku mi nikdo neřekl, co mám dělat. Byla jsem tak hozena do víru bakanjského (Bakanja centre= internát a základní škola pro kluky z ulice) života. Je tedy pravda, že jsem každou středu vyučovala na salesiánské vyšší škole ve městě angličtinu. Ve třídě jich bylo 55. Poté jsem chodila hrát na kytaru s klukama z Magone, vedlejšího učiliště. Zezačátku nás bylo 15 a kytar jsme měli tři. Pak už se to ustálilo na tři, čtyři, kteří hráli rádi a brali to vážně. No a v Bakanja bylo mojí hlavní náplní být tam pro kluky.

Dopoledne jsem měla na starosti školní kancelář a pak kurzy pro kluky z druhé třídy tzv. „rattrapage“, kam chodili kluci, kterým bylo už víc jak 16 let, ale neuměli číst a psát. Nebo kterým to činilo velké potíže. Ti by měli příští rok studovat ve vedlejším učilišti, kde ale museli skládat vstupní zkoušky právě ze čtení a psaní. Já si některé brala individuálně. Třeba 23-letého Tshilomba, který byl ve vězení. Když jsem se s ním učila poprvé, tak mi na otázku, co je to L+A řekl RO.Měla jsem taky na starosti depo s oblečením či školní uniformy pro malé kluky, které jsem před začátkem hodiny rozdala a přesně ve dvanáct vybrala.

Veselí a aktivní - konžští kluci.
Veselí a aktivní - konžští kluci.

Odpoledne na nás čekaly aktivity jako knihovna, sport či práce. Knihovna byla také kapitola sama pro sebe. Zpočátku nám z ní mizelo hodně věcí. Kluky jsem ještě neznala. Takže jsem otevřela a dovnitř se nahrnulo 20 malých prcků, pořádných divochů. A začali se jeden přes druhého dožadovat kolečkových bruslí. A knížek. A pastelek. A robotů. A plyšáků. A byli všude. Nedalo se to kontrolovat. A odmítali poslouchat. Skákali po stole. A do toho velcí kluci, co rádi využívali naší roztržitosti. No prostě v tu dobu jsem měla z otevření knihovny téměř noční můru. Postupem času, s poznáváním kluků, s poznáváním jejich mentality, jejich věčného sklonu něco přemístit (=ukrást), protože život na ulici je chtě nechtě prostě musel poznamenat, se to změnilo. Nastolili jsme systém a šlapalo to. Kluci potřebují pravidla a řád. Tedy to, co je odlišného od života na ulici.

Taky jsem s klukama malovala, hrála hry, organizovala pro ně turnaje v dámě nebo ve fotbale, hrála na kytaru. Byli jsme spolu v ZOO, v muzeu, v pivovaru, v akrobatickém centru. Kluci mi nosili věci na zašití, bavili jsme se o všem možném, říkali mi své problémy, větší se mi svěřovali se svými tajnými láskami. Jen o tom, jak se ocitli na ulici a o jejich životě tam se bavili neradi. Většinou si pak vymysleli nějakou historku, kterou jsem ale vždycky prokoukla. Měla jsem totiž přístup do sociální kanceláře, kde se nacházely soubory všech místních kluků. Tak jsem si jejich příběhy mohla pokaždé ověřit.

Zvykla jste si na konžský život? Je něco, co vám bude po návratu do ČR chybět?

Zvykla. Já tedy se zvykáním obecně nemám problém. Co se týče adaptace místu, jiné kultuře nebo zvykům. Konžany mám ráda, jejich neustálý úsměv i přes bídu a utrpení. Taky mi bude chybět to, že neznají spěch. Takhle jsme se jednou zasekli asi na 20 minut v taxibusu, protože došel benzín (šli ho někam hledat) a nikoho to nijak nevzrušovalo. V autobuse panovala výborná nálada. Představte si, kdyby se něco podobného stalo u nás…

A naopak – je něco, co vám rozhodně chybět nebude?

Je pravda, že neustálé pokřikování „Muzungu, give me money“ (= bělochu, dej mi peníze) tamních dětí, mi občas už na nervy lezlo. Byla to jediná anglická fráze, kterou tam umělo říct každé dítě (v Lubumbashi se mluví francouzsky a svahilsky).

Výlet do ZOO
Výlet do ZOO

Dá se porovnat chování českých a konžských dětí?

Ano. Děti zůstanou vždycky dětmi. Spíš je tu rozdíl mezi dětmi, co mají rodinu a těmi, co žily na ulici. To platí obecně, ne jen v Kongu. Jak mi bylo několikrát výrazně řečeno, v Bakanja centre žádná děcka nejsou. Ulice je přinutila samostatnému jednání. Musely přežít, tak dělaly, co se dalo. Je pravda, že kluci u nás v centru byli mnohem samostatnější. A obecně divočejší.

Co dospělí lidé? Jaký mají postoj k životu, priority?

Dospělí lidé jsou příliš oddaní osudu. Žijí ze dne na den, přemýšlení do budoucna u nich moc neplatí (výjimky samozřejmě existují). A jejich priority jsou jasné: rodina, kopa dětí a Bůh.

Zůstávala jste stále v Lubumbashi nebo jste i cestovala po Kongu?

Zůstala jsem víceméně jen v Lubumbashi, krom malých výletů do okolních malých městeček či parků. Původně jsem cestování v plánu měla na vánoční prázdniny, ale můj pas se v tu dobu nacházel kdesi v Kinshase (v říjnu jsem podala žádost o víza). A pak už jsem na to neměla peníze. Nebo mi spíše v tu dobu přišlo zbytečné utratit ty peníze na cestování, potřeby v Bakanja byly, jsou a budou přeci jenom veliké.

Cítíte, že Vás pobyt v Kongu nějakým způsobem změnil?

Myslím, že určitě…

Vyjela byste zase někdy na rok do zahraničí? Třeba opět do Afriky?

Nevím, jestli na rok. To bude záležet na více okolnostech, mám před sebou ještě minimálně dva roky studia. Když jsem teď z Konga odjížděla, tak se mě jeden z těch malých zeptal. „A kdy se vrátíš? Příští týden?“ Moc ráda bych tam dorazila příští léto. Na prázdniny s klukama. Akorát budou trošku problém finance. Tento rok budu studovat, takže si žádné závratné částky nevydělám. A letenka, víza a pojištění bohužel stojí hodně. Když jsem to takhle vysvětlovala klukům, tak mi řekli, že se na mě prý začnou skládat. A letenku mi zaplatí… (úsměv)

Iveta Pešatová a Bardot
Iveta Pešatová a Bardot

Na závěr rozhovoru vzkaz Ivety pro všechny z vás, kteří o dobrovolnictví přemýšlí:

Nemyslete na to, co byste těm klukům asi tak mohli dát, když sami nic 100% neumíte. Já neumím anglicky nějak extra profesionálně a učila jsem ji tam na vyšší škole. Na kytaru hraju moc ráda, ale nijak výjimečně. A učila jsem ji tam zhruba 20 kluků. Předtím jsem nikdy neorganizovala žádný turnaj. A tam jsem je organizovala pro 90 kluků. Francouzština? Žádný zázrak. A doučovala jsem tam kluky, co se připravovali na střední školu. Prostě stačí, když máte vůli pomoci. Kluci potřebují někoho, kdo tam bude pro ně. Kdo vyslechne jejich problémy. Kdo jim poradí, jak zašít kalhoty. Kdo se s nimi bude smát. Kdo jim poradí, jak dobře žít. A kdo jim bude říkat, že toho v životě můžou hodně dokázat, když se budou snažit.

Další zajímavé informace:

Cože –Salesiáni?
Salesiáni jsou řeholní společnost spadající pod katolickou církev. Jejich cílem je starat se o děti a mládež a jejich volný čas. Provozují střediska mládeže, pořádají různé akce a všeobecně se starají o to, aby se všechny děti bez rozdílu bavily a učily.

Cože - Cagliero?
Cagliero aneb Salesiánská dobrovolná služba. Každý rok je několik lidí vysláno na dobrovolnou službu a to nejen po České republice, ale především do zahraničí. Na místě určení zůstávají dobrovolníci pár týdnů nebo také celý rok. Pracují tam s dětmi – vedou zájmové kroužky, doučují je, připravují hry a výlety.

Cože – co v Kongu?
V Kongu salesiánští dobrovolníci pomáhají ve městě Lubumbashi, druhém největším městě republiky. Účastní se života ve středisku Bakanja ville, které slouží jako azyl pro děti z ulice. Ve středisku se nachází i škola, kde dobrovolníci také pracují.

Více naleznete na StudentPoint.cz.

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: Exchange s.r.o.

EUR 26,460 26,540
USD 21,760 21,880
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma