Nyní ale s námi Alice zavzpomínala na zážitky ze svého dětství, které sepisuje její maminka pro vnoučata a další generace.

Vzpomeneš si na nějakou příhodu, kterou jsi zažila jako malá?

Těch příhod a zážitků je opravdu nespočet. Často se mě na ně ptají moje děti, ale mnohem častěji se ptají mojí mamči, která toho prožila o dost více a pamatuje si i na období, kdy jsem byla ještě velmi malá. Před nedávnem jsme proto s dětmi darovali mojí mamče knížku od autorky Moniky Kopřivové „Babičko, vyprávěj“. Knížka slouží k zaznamenávání vzpomínek od dětství po současnost, takže naše babička začala poctivě vyplňovat a odpovídat na otázky z historie naší rodiny. Trochu jí s tím pomáhám a vždycky se moc nasmějeme a někdy si i trochu popláčeme. 

Jedna příhoda, které se smějeme dodnes, je ta, když si moje mamka koupila malé ojeté auto a rozhodly jsme se, že pojedeme na dámskou jízdu do lesa, na houby. Mamka samozřejmě řídila, moje babička seděla vedle ní a my se ségrou vzadu. No a co se nestalo, jelikož mamča byla nedočkavá, tak hledala houby už z auta, při jízdě. Najednou jsme sjely do hlubokého příkopu a v té nepochopitelně stejné rychlosti jsme se zastavily až o betonovou skruž. Jelikož auto bylo na boku, tak jsme se všechny musely hrabat ven maminčinými dveřmi. Nakonec nás musel vytáhnout z příkopu traktor.

zdroj: Redakce

Také jsme si nad knížkou vzpomněly, jak se nám ztratila babička Išinka. Tak si říkala, protože nesnášela své jméno Božena. Byla to maminka mojí mamči a byl to náš celorodinný, stmelující, milovaný a milující anděl. Co jí ale chybělo, byl orientační smysl, a když nám sbírala maliny, tak šla dál a dál a nakonec jsme museli volat policii. Babička byla nalezena živá a zdravá o 12 km dál. Když vše dobře dopadlo, strašně dlouho jsme se tomu s mamčou smály jak blbouni.

Jaké další vzpomínky na vaši rodinu jste s maminkou zachytily?

Můj děda pocházel ze Slovenska, byl pilot a trochu morous, přesto s ním byla legrace. Babička uměla perfektně psát i číst těsnopisem a mluvila anglicky a také mě dokonce angličtinu i učila. Od mamky jsem se v knížce dozvěděla, že se děda s babičkou seznámili v parku, kde se oba procházeli. Babička s kamarádkou a děda s kamarádem. Slovo dalo slovo a zůstali spolu celý život, necelých 50 let.  Babička s dědou měli domeček u Mělníka a děda měl stále pocit, že zde vypěstuje stejné melouny jako na Slovensku, nikdy se mu nepodařil ani jeden sladký. 

zdroj: Redakce

Jinak proto, že naše kořeny sahají na Slovensko a Maďarsko, je naše kuchyně tomu také přizpůsobená. Máme rádi pálivá jídla, různé guláše, halušky, dýňové polévky, kyselé pálivé okurky, kvašené zelí atd. Kdyby se opravdu celá rodina měla potkat, bylo by nás určitě kolem sedmdesáti. Hodně mě v knížce dojala vzpomínka na moji prababičku Jožínku, byla to maminka mé milované babičky a říkala mi koloušku, bylo to nádherné stvoření.

Jak jsi trávila chvíle s prarodiči, když jsi byla ještě dítě?

Když se naši brali, tak koupili statek v Jižních Čechách a tam jsme pak všechna vnoučata trávili s babičkou vždy celé prázdniny. Jelikož nás bylo 6 vnoučat, tak tam bylo o zážitky vždy postaráno. Chodívali jsme často na ryby na řeku Otavu, na houby, do kravína, prasečáku, pravidelně do místního krámu pro čerstvé rohlíky. Ty rohlíky byly úplně jiné než dnes, od té doby jsem nejedla lepší.

zdroj: Redakce

Mamča si při zapisování do knížky vzpomněla i na rituál, na který jsem už téměř zapomněla. Chodívali jsme pro vodu do studny a babička pak vždy musela ohřát vodu na plynové bombě, a tak jí nezbývalo nic jiného než každý večer zavelet, ať se rozlosujeme, kdo jde do vaničky s deseti litry vody první a kdo bohužel až poslední. Nicméně jsme neznali žádné alergie ani časté nemoci. Tohle jsou věci, které jsou pro moje děti obrovsky zajímavé, protože si je už ani nedokáží představit. Jsme moc rádi, že nám babička své vzpomínky sepisuje a že děti mohou takto zprostředkovaně poznat třeba Išinku nebo Jožínku, jaké byly a co prožily.