Ačkoliv by mnoho lidí uvedlo mezi japonskými herci známými na západě Toširóa Mifuneho nebo v současnosti Kena Watanabeho, po několik dekád patřil mezi nejvýraznější a nejlepší herce Země vycházejícího slunce a nejlepší vývozní artikly uhrančivý a intenzivní Tacuja Nakadai. Jeho kariéra čítá sedmdesát let herectví a víc než stovku filmů. I přes jeho vliv na japonskou kinematografii, a nejen samurajské a historické filmy ovšem Nakadai trval na tom, že je primárně divadelním hercem.

Pro české diváky, kteří se dostali často do kontaktu pouze s režisérem Akirou Kurosawou bude asi nejznámější díky roli záporáka Unosukeho, který měl revolver a nebo dvou historických spektáklů Ran, kde měl hlavní roli lorda Ičimondžiho Hidetory a pak Kagemuša, v níž ztvárnil hned dvojroli Takedy Šingena a jeho dvojníka. V obou snímcích vynikla expresivnost tehdy již staršího herce a divoká nezkrotnost kombinovaná s teatralitou, která hlavně u Kagemušy evokovalo divadlo nó.

Sám Nakadai si ze svých samurajských rolí nejvíce cenil uhrančivého výkonu v atmosférickém dramatu Masakiho Kobajašiho jménem Harakiri. Příběh o samurajské cti a lidské důstojnosti stojí právě na Nakadaiově fenomenální expresivitě a skvělé práci s kamerou a detailem okamžiku. Není to ovšem poprvé, kdy Nakadai zabodoval ve snímku, který se věnoval lidskému údělu a utrpení. V roce 1959 si zahrál v Masakiho opusu Lidský úděl, který mapoval cestu vojáka-pacifisty Kadžiho hrůzami druhé světové války. Lidský úděl je nadčasová trilogie, která v rámci deseti hodin popisuje postupný úpadek lidství, ideálů a zároveň pokrývá bojiště, kterému se většinou snímky nevěnují.

Ve snímku Ran z roku 1985zdroj: Profimedia

Pro Nakadaie bylo důležité, že měl svobodu ve volbě projektů a režisérů, a tak nikdy během své dlouhé kariéry neuzavřel smlouvu s žádnou agenturou, jak bylo v Japonsku běžné. Sám vzpomíná na to, že za svou ikonickou kariéru vděčí dvěma lidem. Prvním je Akira Kurosawa, který mu dal druhou roli jeho života v Sedmi samurajích, kde má přesně tři vteřiny, bez mluveného textu, kdy projde před kamerou v roli bezejmenného samuraje. Nakadai byl prý nervózní a slavný režisér jej několikrát provedl celou scénou a opakovaně natáčel záběry, aby mladého herce uklidnil a mohl v klidu natočit celý moment. Druhým pak byl Kobajaši, který mu v Lidském údělu otevřel dveře nejen japonské kinematografii, ale i západním divákům, protože si první díl odvezl cenu z Benátek.

I když byl znám pro svou jemnou povahu, rád vyprávěl historku, kdy se ještě v mládí opil s Toširóem Mifunem a v hluboké noci se pohádali o teorii herectví, což vyústilo ve rvačku obou slavných herců.

Ačkoliv Nakadai spolupracoval s celou řadou režisérů, jeho nejlepší snímky vznikly ve spolupráci s Kobajašim. Po Lidském údělu a Harakiri zabodoval i v jeho povídkovém Kwaidanu a samurajské Vzpouře, kde se opět setkal s Toširó Mifunem. Kromě „velkých“ filmů a divadla se objevoval v dobových televizních dramatech.

Posledních patnáct let vystupoval spíše sporadicky, ale často se s láskou vracel k samurajským snímkům, byť už ve vedlejších rolích. V roce 2015 dostal Bunkakunšó, tedy Řád kultury, prestižní ocenění udělované japonskou vládou za mimořádný přínos v rozvoji kultury. Jeho úplně posledním hereckým kouskem bylo v červnu 2025 drama Matka a dcera, které rekonstruovalo události rok starého zemětřesení v oblasti Noto.

Nakadai na tiskové konferenci snímku Návrat v roce 2019zdroj: Profimedia

V říjnu byl hospitalizován s blíže nespecifikovaným zraněním, ale během pobytu v nemocnici se u něj rozvinul zápal plic, kterému podlehnul. Bylo mu 92 let. Krom více než stovky filmů a bezpočtu seriálů po něm zůstala i herecká škola, kterou založil a nevlastní dcera Nao, kterou adoptoval.

Byl tak neodmyslitelnou součástí japonské kultury 20. století, že se mu přezdívalo „Osmý samuraj“.