Zemřel jako žebrák, dnes ho obdivuje celý svět. Příběh geniálního architekta Antoniho Gaudího fascinuje i po sto letech

Barcelona by bez něj nikdy nevypadala tak, jak ji známe dnes. Muž, který dal světu pohádkovou Sagradu Famílii, barevný Park Güell nebo ikonickou Casa Batlló, byl během života považován za podivína. Na sklonku života chodil v obnošeném oblečení, žil téměř jako asketa a po tragické nehodě ho kolemjdoucí považovali za bezdomovce. Antoni Gaudí však nebyl obyčejným architektem. Byl vizionářem, jehož nápady předběhly dobu o desítky let a dodnes inspirují architekty po celém světě.

Narodil se 25. června 1852 v katalánském Reusu, případně podle některých historiků v nedalekém Riudoms. Už od dětství ho trápily zdravotní problémy, především revmatismus. Zatímco ostatní děti běhaly venku, mladý Gaudí dlouhé hodiny pozoroval stromy, květiny, kameny i zvířata. Právě tehdy se zrodila jeho celoživotní posedlost přírodou, která se později stala hlavním zdrojem inspirace pro jeho nejslavnější stavby.

Studoval architekturu v Barceloně, ale rozhodně nepatřil mezi nejlepší studenty. Když v roce 1878 získal diplom, ředitel školy údajně pronesl dnes už legendární větu: „Právě jsme udělili titul buď géniovi, nebo bláznovi. Čas ukáže.“ Měl pravdu. Čas ukázal, že před ním stál jeden z největších architektů historie.

Park Güell zdroj: Profimedia.cz

Gaudí odmítal vytvářet obyčejné domy. Inspirovala ho příroda, která podle něj byla dokonalou učebnicí architektury. Stromy, mušle, kosti, listy, hory nebo mořské vlny se promítaly do každé jeho stavby. Tvrdil, že člověk by přírodu neměl překonávat, ale učit se od ní. Proto například dbal na to, aby věže Sagrady Famílie nepůsobily jako nadvláda nad krajinou.

Jeho genialita se ale neprojevovala jen v estetice. Byl také mimořádně schopným konstruktérem. Místo složitých výpočtů vytvářel obrácené modely staveb, na které zavěšoval závaží. Podle prověšení provázků dokázal určit ideální tvar oblouků, které unesou obrovské zatížení. Princip, který používal před více než sto lety, dnes využívají i moderní mostní inženýři. První velký úspěch zaznamenal díky domu Casa Vicens, který bývá označován za jeho architektonický manifest. Následoval Palác Güell, Casa Calvet, pohádková Casa Batlló nebo monumentální Casa Milà. Každá stavba byla jiná, ale všechny spojovala odvaha porušovat pravidla.

Casa Batlló například připomíná obrovského draka. Lesklá střecha evokuje šupiny bájného tvora, balkony připomínají lebky a fasáda působí dojmem živého organismu. Není divu, že se domu přezdívá Dům kostí. Gaudí navíc často inspiroval katalánskými legendami, zejména příběhem o svatém Jiří, patronovi Katalánska, který porazil draka.

Casa Batlló zdroj: Profimedia.cz

Také Park Güell měl být původně něčím úplně jiným. Bohatý průmyslník Eusebi Güell si představoval luxusní zahradní město pro nejbohatší obyvatele Barcelony. Gaudí navrhl celé urbanistické řešení s ulicemi, tržištěm i desítkami vil. Projekt ale komerčně propadl a vznikl z něj veřejný park, který dnes navštíví miliony turistů ročně.

Architekt, který se nebál vzdorovat úřadům

Gaudí nebyl jen génius, ale také tvrdohlavý rebel. Když mu barcelonská radnice nařídila upravit některé části Casa Batlló, protože údajně zasahovaly do veřejného prostoru, odmítl ustoupit. Dokonce pohrozil, že problematické části odstraní a na fasádu umístí ceduli s vysvětlením, že jej k tomu donutili úředníci. Dochované archivní dokumenty dokonce uvádějí, že během tří let výstavby byla stavba plně v souladu s předpisy jen několik týdnů.

Přesto si dokázal získat podporu nejbohatších průmyslníků své doby. Ti mu dávali téměř neomezenou tvůrčí svobodu, protože věřili jeho mimořádnému talentu. Vrcholem jeho života se však stala Sagrada Família. Když v roce 1883 převzal projekt od jiného architekta, kompletně jej přepracoval. Dobře věděl, že chrám nikdy neuvidí dokončený. Přesto mu zasvětil více než čtyřicet let života a postupně opustil většinu ostatních zakázek.

Casa Vicens zdroj: Profimedia.cz

Sagrada Família nebyla jen stavbou. Byla jeho životním posláním. Gaudí chtěl vytvořit kamennou bibli, ve které každá socha, každý sloup i každý ornament vypráví svůj vlastní příběh. Do výzdoby zakomponoval skutečné lidi. Manželky a děti stavebních dělníků se staly předlohami pro biblické postavy na Fasádě Narození. Obyčejní lidé tak byli navždy zvěčněni na jedné z nejslavnějších staveb světa.

Tragická smrt změnila vše. Lidé si mysleli, že je to žebrák

S přibývajícím věkem se Gaudí stále více uzavíral do sebe. Přestal dbát na svůj vzhled, nosil staré oblečení, jedl velmi skromně a většinu času trávil přímo na staveništi Sagrady Famílie. Neměl manželku ani děti. Veškerou energii věnoval své práci a víře.

Osudný den přišel 7. června 1926. Cestou do kostela ho v Barceloně srazila tramvaj. Protože vypadal zanedbaně a byl oblečený jako chudák, kolemjdoucí se domnívali, že jde o bezdomovce. Do nemocnice byl převezen až po delší době a ani tam nikdo netušil, koho vlastně ošetřují. Teprve následující den ho poznal kněz ze Sagrady Famílie. Bylo už ale pozdě. Antoni Gaudí zemřel 10. června 1926 ve věku 73 let. Jeho pohřeb se proměnil v obrovskou událost. Barcelonou prošly tisíce lidí, kteří se přišli rozloučit s mužem, jenž navždy změnil podobu města.

Ani po smrti jeho příběh neskončil. Sagrada Família se stavěla dál přesně podle modelů a plánů, které po sobě zanechal. Na začátku roku 2026 byla dokončena monumentální Ježíšova věž, nejvyšší část celé baziliky. Oslavy stého výročí Gaudího úmrtí připomněly, že jeho sen stále žije.

Dnes je sedm jeho staveb zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, Sagrada Família je nejnavštěvovanější památkou Španělska a proces jeho svatořečení pokračuje. Muž, kterého po tragické nehodě považovali za obyčejného žebráka, se stal jednou z největších ikon světové architektury a symbolem Barcelony, jakého už svět nejspíš nikdy znovu neuvidí.