Uvedli to analytici, které oslovila ČTK. Podle nich se státy stále častěji snaží prosazovat své strategické zájmy prostřednictvím ekonomických závislostí, sankcí či kontroly klíčových komodit, přičemž samotné ekonomické nástroje zpravidla nestačí a musí být kombinovány s dalšími formami tlaku.

Podle Vlastislava Břízy z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy tento přístup nezačal až v roce 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, ale sahá několik desetiletí zpět. Jako jeden z klíčových příkladů uvádí Čínu, která si podle něj systematicky budovala ekonomickou dominanci prostřednictvím cíleně dotovaných, dumpingových cen vybraných komodit.

"Cílem bylo zaplavit světové trhy levnými výrobky a vytvořit závislost ostatních států na dovozu z Číny. V důsledku toho v Evropě i Severní Americe v posledních zhruba dvaceti letech zanikla celá průmyslová odvětví, která nebyla schopna cenově konkurovat dotovaným čínským výrobkům," uvedl Bříza. Vzniklá závislost podle něj umožňuje Číně uplatňovat další nátlakové prostředky.

Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky připomněl, že využívání ekonomických závislostí a nástrojů nátlaku bylo patrné už v letech před plnohodnotným ruským vpádem na Ukrajinu. Ruská agrese proti Ukrajině však podle něj tento trend výrazně urychlila a zároveň zvýraznila zranitelnosti mezinárodního systému. Ty se podle něj týkají nejen energetiky, ale také potravinové bezpečnosti, technologické výměny a přístupu k moderním technologiím. Vztahy v mezinárodním systému se dále vyostřily i v souvislosti s čínskou podporou Ruska.

Na příkladu západních sankcí proti Rusku Havlíček ukazuje, že ekonomický tlak funguje, byť se jeho dopady projevují postupně. Poukazuje na vážné problémy ruské ekonomiky, například zvýšení DPH z 20 na 22 procent či zavádění nových daní, včetně zdanění nákupu nemovitostí. Podle něj sankce vedou k dlouhodobému technologickému a investičnímu zaostávání Ruska. Situaci navíc zhoršuje samotná válka a ničení kritické infrastruktury, zejména v průmyslu a energetice.

Podle analytika Milana Mikuleckého však v dnešním globalizovaném a minimálně bipolárním světě dvou supervelmocí, Spojených států a Číny, nemohou sankce samy o sobě plně nahradit vojenskou sílu. Poukázal na příklad Severní Koreje, která i přes dlouhodobé sankce zůstává schopná samostatné existence a vývoje pokročilých zbraňových systémů, byť za cenu velmi nízké životní úrovně obyvatel a díky podpoře Číny a Ruska.

Naopak kombinace dlouhodobých, přesně cílených sankcí a vojenského tlaku může podle Mikuleckého významně oslabit i velmi tvrdé režimy, jako je Írán. V jeho případě vedl souběh ekonomického tlaku a podlomení vojenských schopností ze strany vnějších aktérů k oslabení režimu.

Podle Břízy ekonomické nástroje samy o sobě většinou nestačí k zásadní změně chování autoritářských či polodiktátorských režimů, jako jsou Rusko nebo Severní Korea. Účinný tlak podle něj vyžaduje kombinaci více prostředků, včetně politických, ekonomických i nepřímých vojenských nástrojů, například dodávek zbraňových systémů.

Bříza i Havlíček se shodují, že účinnost ekonomického nátlaku se liší podle konkrétního státu a jeho struktury závislostí. V případě Ruska je klíčová závislost na vývozu fosilních paliv, ropy, plynu a jaderných technologií, které tvoří významnou část příjmů státního rozpočtu. Zastropování cen ruské ropy podle Havlíčka vedlo k finančním problémům a tlaku na udržitelnost veřejných financí.