Výsledky války s Íránem jsou nyní jasné – navzdory Trumpovým prohlášením Spojené státy prohrály

Vojenský teoretik von Clausewitz definoval vítězství ve válce tak, že jedna strana dosáhne toho, že protivník není schopen nebo ochoten v prosazování svých politických zájmů a ustoupí požadavkům toho druhého. Což se podle všeho děje v poslední fázi jednání Íránu a Spojených států.

Prezident Donald Trump chce zjevně z nákladné a neefektivní války vycouvat a je mu celkem jedno, co se bude dít dál. A ačkoliv se zaklíná tím, že chce zabránit globální recesi a že, pokud se Írán nebude chovat dle dohod, jej „rozbombarduje“, všichni vidí, že král je nahý. Američané se nechtějí přetahovat o Hormuz, nechtějí utrácet absurdní sumy za palivo a munici a nechtějí podporovat expanzivní avanturismus izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který se z válečné právé ruky Trumpa v počátcích konfliktu ocitl v situaci politického párii. Když se dohoda dávala dohromady, samozřejmě se jednalo i o Libanonu, jehož část nyní izraelská armáda okupuje, ovšem bez Izraelců. Navíc, dle dostupných informací se vztah Trumpa s Netanjahuem propadl na bod mrazu.

Dostupné znění dohody jasně hovoří o tom, že konflikt v Libanonu ustane. Což samozřejmě znamená i to, že Írán uváže na řetěz Hizballáh, nicméně vzhledem k tomu, že ten ve válce nepředváděl velké úspěchy a jeho současný generální tajemník Na'ím Qásim přivítal dohodu s radostí, by toto nemělo být tak těžké, byť je možné, že právě Libanon bude představovat největší problém. Naopak Netanjahu musí z hlediště sledovat, že jeho názory nikoho nezajímají a izraelská veřejnost i politici jsou výsledkem dohody a samozřejmě i Netanjahuovou ztrátou vlivu rozhořčeni.

Prezident Pezeškjan podepisuje memorandum o dohodě zdroj: Profimedia

Samotní Íránci neskrývají spokojenost a v diplomatické řeči mezi řádky si užívají, že mají navrch. Jejich klíčová strategie uzavření Hormuzu zjevně fungovala a stejně tak dlouhodobý vojenský plán s využitím decentralizované vojenské struktury a využití levných vojenských prostředků pro způsobování finančně nepoměrných ztrát jak na americké technice, tak na jejich spojencích ze Zálivu, fungují. A samozřejmě, pro Revoluční gardy je ve skutečnosti posun v rámci vedení země ve skutečnosti výhodnější.

Ačkoliv zavraždění Alího Chámeneího bylo pro svět a Íránce šokem, mnohem důležitější pro celý chod země a formování nejvyšší politické sféry bylo neuvážené a nesmyslné zavraždění vlivného politika Alího Larídžáního Izraelem, který podle některých zdrojů měl sloužit jako symbol nové reformní vlády, se kterou by se Spojené státy spokojily, a především sloužil jako konstruktivní prvek ve vládě, který oponoval tvrdému křídlu Revolučních gard.

Ačkoliv nyní Trump prohlašuje, že vlastně v Íránu nastoupila nová vláda, a to je přece ta změna režimu, o kterou Spojené státy usilovaly, nikdo tato slova nebere vážně. Zatímco se spekuluje, zda je oficiální vůdce Modžtaba Chámeneí opravdu naživu, provazy velení nyní drží v ruce zcela nová vrstva vojenských jestřábů na pozadí, se kterými se snaží zbytky původní vlády spolupracovat na výsledném vedení státu. Ano, politické vedení země se změní, ale rozhodně ne k tomu, co by Spojené státy anebo dokonce Izrael mohli považovat za vstřícnější.

Navíc, další detaily dohody vyvolávají otázky, zda byla celá náročná expedice třeba. Írán souhlasí s „ředěním“ obohaceného uranu, aby nemohl být použitý na výrobu atomových zbraní. Jenže stejnou věc navrhoval těsně před americko-izraelským útokem. V rámci dohody by měl vzniknout fond na kompenzaci ztrát Íránu v hodnotě 300 milionů dolarů, na kterém se budou podílet především státy Zálivu a v určité míře i Spojené státy. Řečeno na rovinu, Íránu se budou platit válečné reparace.

Co se týče Hormuzu, do 30 dnů se má obnovit provoz v úžině, kterou blokoval jak Írán, tak Spojené státy. Takže opět návrat k předválečnému stavu. Ovšem… po uplynutí 60 dnů, které si oba státy stanovily na naplnění dohody, se dle slov Íránu a předsedy parlamentu Ghálíbáfa po uplynutí 60 dnů začne Írán opět vybírat „mýtné“ za průjezd tankerů. Spojené státy toto řešit nebudou, jejich ropné zásoby nejsou na tomto uzlu příliš závislé a společnosti a státy budou rády platit nepoměrně ničí částku oproti energetické krizi, která už nyní vzrůstá.

Spojené státy se zavazují odblokovat sankce na íránskou ropu, veškeré na toto napojené systémy (bankovnictví apod) a časem uvolnit zmrazené íránské finance. De facto se celá situace vrací do předválečné podoby, ovšem s výhledem na to, že Írán získá další finanční příjmy, které by mohly pomoci se zlepšením ekonomické krize, která zemi sužovala dlouhé měsíce a vedla k masivním a krvavě potlačeným protestům. Navíc získá velmi vzácnou auru státu, který čelil vojenské moci Spojených států, odolal a donutil supervelmoc ustoupit.

Naopak, pro Spojené státy je to brutální políček jejich politické prestiži. Cena za tuto nesmyslnou válku je vysoká. Odhady čistě finančních nákladů jsou astronomických 132 miliard dolarů. Armáda přišla o obrovské zásoby munice a také vojenská zařízení na Blízkém východě, které bude obnovovat za další desítky miliard, a to dlouhé roky. A přišla o moderní pověst nezastavitelnosti. Zastaralost některých doktrín, nepřipravenost na moderní dronovou válku, absence jasných rules of engagement ukázaly, že i přes veškerou technickou pokročilost současnému vedení chybí kontakt s realitou. Čistky, které ve velitelském sboru prováděl nový ministr obrany Hegseth, pak kompetenci ani důvěře v Trumpovu vládu nedodaly.

K tomu je tu ztráta kreditu u spojenců. Trump zvládl naštvat a urazit prakticky všechny evropské spojence svou rétorikou, bezohledností k jejich politickým zájmům a nesmyslným chováním, které stálo Američany takřka veškerý politický kredit. Naopak, Čína získala důkaz, že může se Spojenými státy vojensky i politicky soupeřit, a Rusko získalo masivní finanční injekci díky prodeji plynu a ropy.

Na tento výsledek nejde dívat jinak, než že Spojené státy prohrály. Geografická situace je totožná jako před začátkem jejich útoku, jejich finanční ztráty jsou velké a reputační zcela katastrofální. Trumpův egoismus se možná zahojí útokem na zdevastovanou Kubu, ale pro světové politiky, pro jestřáby z řad tradičních Republikánů a nejspíš i pro učebnice historie se ale celá tato epizoda zapíše jako jedno obrovské americké fiasko.