Vynalezl dvě nejhorší látky v dějinách lidstva: Chemik omylem otrávil planetu, pak ho bizarně zabil další vynález

Součástí souboru všeobecných znalostí snad každého člověka jsou asociace slavných vynálezců a vědců s jejich největším přínosem. Však to známe všichni – Edison: žárovka. Einstein: relativita. Newton: gravitace. Bell: telefon. Gutenberg: knihtisk. Wichterle: kontaktní čočky...

Jenže když padne jméno Thomas Midgley Jr., s něčím konkrétním si ho spojí jen málokdo. Tento americký chemik měl přitom nejspíš větší a horší dopad na planetu než jakýkoliv jiný organismus v historii. Způsobil totiž hned několik obrovských ekologických katastrof.

Otrávená planeta

Příběh začal, když se na začátku 20. let potýkal rychle se rozvíjející a šířící automobilový průmysl s problémem: Spalovací motory při zátěži klapaly, což je zbytečně opotřebovávalo a snižovalo jejich životnost. Prominentní společnost General Motors tak pověřila tehdy mladičkého inženýra a chemika Thomase Midgleyho, aby našel řešení.

A on ho opravdu našel. Jenže z nejhlubších pekel: V roce 1921 totiž zjistil, že když do benzínu přidá tetraethylolovo, klapání zmizí a všechno běží zcela hladce. Tím se zrodila obrovská ekologická metla: Olovnatý benzín.

Olovo je obrovsky neurotoxická látka. Podle rozsáhlého výzkumu zveřejněného v prestižním sborníku PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences) mělo zavedení olovnatého benzínu hrozivé následky na celém světě.

Miliardy litrů spáleného paliva rozprášily olovo do ovzduší, půdy i oceánů. Zmíněná studie odhaduje, že jen v USA snížila expozice olovu z výfukových plynů IQ u více než 170 milionů lidí, a dodnes si vybírá daň na kardiovaskulárních chorobách a vývojových poruchách.

A Midgley v tom nebyl úplně nevinně. Jakmile na veřejnost prosákly zprávy o dělnících v továrnách na olovnatý benzín, kteří umírali v děsivých křečích z chemických otrav nebo končili v ústavech pro choromyslné, protože jim olovo sežralo mozek, svolal tiskovou konferenci. Tam si před novináři demonstrativně poléval ruce olovnatým benzínem a zhluboka dýchal jeho výpary.

Pak se musel tajně několik měsíců léčit kvůli těžké otravě olovem.

Autor ozonových děr

A jako by nestačila jedna apokalypsa, Midgley se postaral ještě o druhou. Opět za ní stála zakázka od General Motors: Byla potřeba najít novou nehořlavou chladící kapalinu, protože nebezpečné plyny jako amoniak nebo propan, které se používaly do té doby, zkrátka přestávaly stačit.

Midgley se odebral do laboratoře a přišel s chlorofluorouhlovodíky. Což vám nejspíš nic neřekne, ale svět je brzy začal znát pod zlověstnou obchodní značkou: Freony.

A to už nejspíš tušíte, odkud vítr vane. Zpočátku všechno vypadalo zázračně: Freony byly stabilní, nejedovaté a nehořlavé. Tak je lidé začali cpát do kdečeho.

Jenže až o desítky let později se zjistilo (v roce 1995 za to byla dokonce udělena Nobelova cena za chemii), že freony sice neškodí přímo lidem, ale jakmile vystoupají do stratosféry, slunce je rozloží a uvolněný chlor propálí molekuly ozonu.

Midgleyho druhý vynález tak způsobil hrozivé ozonové díry a vystavil planetu smrtícímu UV záření.

Ironický skon

Midgley popustil uzdu svému inženýrskému duchu ještě jednou a ani tentokrát to nedopadlo kdovíjak. V roce 1940 totiž vědec onemocněl obrnou a nemohl hýbat nohama i částí trupu. Skončil upoután na lůžko, kde se ale nechtěl spolehnout na pomoc ostatních. Aby ulehčil péči, zkonstruoval systém lan, popruhů a kladek, aby se sám mohl v posteli zvedat, pohybovat, přitahovat a převalovat.

A právě tato inovace se mu stala osudným. 2. listopadu 1944 ho ošetřovatelka našla mrtvého v posteli: Midgley se do svého systému lan zamotal tak nešťastně, že se udusil.

Jak připomíná vědecký magazín Popular Science, historik životního prostředí J. R. McNeill o něm ve své knize Něco nového pod sluncem s mrazivou přesností prohlásil, že Midgley „měl větší negativní dopad na životní prostředí Země než kterýkoliv jiný živý organismus v její historii.“

Abychom ovšem byli spravedliví, musíme doplnit, že Midgley samozřejmě nebyl jen čistý satan, byť olovnatý benzín a freony nepatří do chemické síně slávy. Vědec ale také vymyslel například první komerční způsob, jak extrahovat brom z mořské vody. Také vyvinul několik druhů zpracování umělé i syntetické gumy a za život zapsal celkem 117 patentů, což ukazuje, že se jednalo o mimořádně nadaného a plodného vědce. Jen jeho největší nápady zkrátka také měly ty nejhorší vedlejší účinky.