"Vidět Neapol a zemřít," říká známé klišé o městě pod Vesuvem na jihu Itálie, kde dělají nejlepší pizzu na světě. Městě, které je nechvalně proslulé odpadkovou krizí. Městě, které umělce fascinuje, ale zároveň v něm nedokáží žít. Městě, jímž prorůstají neviditelná a silná chapadla zločinecké organizace Camorra. Městě, kde děti od prvních krůčků usedají na otřískané vespy a mizí v křivolakých uličkách, bez řidičáku. Neapol si žije podle svých vlastních pravidel.

Jídlo hýbe světem

Na jedné misce vah je fenomenální jídlo – od pizzy přes kávu až po těstoviny, kvůli nimž se do tohoto chaotického bludiště sjíždějí nejrůznější lidé ze všech koutů světa. Na druhé misce vah se pak nechvalně vyjímá právě mafie, nekonečné závěje odpadků, které vás praští do očí (a hlavně do nosu), a celkový chaos, který slabší povahy horko těžko zvládají.

Camorra je jako rakovina

Camorra je v posledních letech jedním z nejskloňovanějších jmen, která se v souvislosti s Neapolí objevují. Počátky této zločinecké organizace sahají až do 17. století. Dnes je v jižní Itálii považována za hlavního hráče v obchodu s drogami (pašuje především heroin z Turecka a kokain z Jižní Ameriky), s padělky a od 80. let 20. století také s odpadky. Hovoří se o ní také v souvislosti s obchodem se zbraněmi nebo vymáháním peněz od obchodníků a vydíráním.

Organizace se dokázala infiltrovat do nejvyšších pozic neapolské společnosti, bez podpory obyvatel by to však nikdy nedokázala. Typická je pro ni absolutní soudržnost. Členové klanů drží při sobě proti policii. Je to propletenec, který by se jen těžko rozmotával.

Camorra a civilní obyvatelstvo jsou jako jin a jang, jedná část bez druhé není kompletní. Neapolské občany vláda dlouho ignorovala. Když jim mafiánští bossové nabídli pomoc výměnou za loajalitu, konečně měli pocit, že se o ně někdo zajímá. Proto jsou pro ně představitelé Camorry hrdinové, nikoli nemilosrdní zločinci.

Ve srovnání se sicilskou odnoží mafie Cosou Nostrou jsou členové Camorry při uplatňování svých "práv" brutálnější a struktura jejich organizace je horizontální – nevelí jí jeden nejvyšší boss, pod nějž spadají všichni, ale tvoří ji soustava rodin a jejich příznivců, kteří vzájemně respektují území toho druhého a koexistují vedle sebe. Ne vždy je to bez emocí a vášní, různé války mezi klany zmítají celým městem a mívají dopad také na civilní obyvatele. "Výhoda" uspořádání Camorry je především v tom, že když policie zatkne hlavu jedné z rodin, je za ni okamžitě dosazena jiná. Členové Camorry reagují rychle, proto se zdají být nezničitelní.

Camorra jako předobraz umění

Proč se o ní v posledních letech tolik mluví? Tuto mafiánskou organizaci nechvalně proslavila kniha Roberta Saviana Gomora, v níž italský novinář do podrobností vylíčil, jak Camorra funguje. Byl vůbec prvním, kdo popsal brutalitu jejích členů a způsoby, jakým vydělávají peníze.

Poukázal i na to, že mají prsty ve všech zásadních událostech, které se v oblasti kolem Neapole odehrávají. Camorra totiž prorostla do nejvyšších pater společnosti, má své lidi na radnici, policii...

Za tento heroický počin zaplatil Saviano ztrátou svobody. Camorští bossové na jeho hlavu okamžitě vypsali odměnu, a tak Saviano žije pod policejní ochranou na neznámých místech. Dál však pokračuje v tažení proti mafii.

Zní to jako romantický příběh o udatném novináři, ale jeho kniha toho v Neapoli příliš nezměnila. Naopak mu její obyvatelé nemohou přijít na jméno, protože jejich město negativně medializoval. V současné době mu vyšlo další úspěšné dílo, jež bylo přeloženo do češtiny pod názvem Piraně.

Saviano v něm popisuje mladou neapolskou generaci, způsoby, jak se tyto děti touží uchytit v mafiánském systému. Poflakují se historickým centrem Neapole, nudí se a šikují do menších gangů (jako hejna dravých ryb, k čemuž odkazuje název), snaží se urvat si kus z kořisti a dostat se k větším obchodům s drogami, proniknout do některého z klanů.

Platí, že pokud je rodina spjata s drogami a mafiánským byznysem, nejspíš tomu v budoucnu neunikne žádný z členů, ovlivní to existenci všech. Tato mládež žije výhradně sociálními sítěmi, bezmezně adoruje ty největší členy klanu, jako jsou Ciruzzo 'o milionario či Raffaele Cutolo, na ulicích zabíjejí nudu – a nejen tu.

Romantizace mafie

Z drobné vlny, kterou Saviano v roce 2006 svým románem odstartoval, se postupem času stala ničivá tsunami. Fanouškové knihy se začali sjíždět do Neapole, aby si mohli vychutnat genius loci a stali se součástí historie. Po knize následoval stejnojmenný film, po něm přišel sugestivní seriál Gomorra – La serie, který si získal popularitu na celém světě.

Seriálové postavy Gennaro Savastano a Ciro di Marzio se okamžitě stali miláčky diváků. Co je na antihrdinech tohoto typu přitahuje? Jejich vzestupy a pády a plastické charaktery, které rozkrývají, že mafiánská realita rozhodně není černobílá, ale mísí se v ní všechny odstíny černé a bílé a vzájemně se překrývají, jsou rozhodně pozoruhodné. Neurčitost, nemechaničnost postav striktně znemožňuje rozdělit dobro a zlo.

A tak je to ostatně s Camorrou vždycky. Pro lidi zvenčí, kteří znají pouhá fakta, je nepochopitelné, že bossové určují po staletí pravidla hry. Diví se tomu, že se obyčejní občané nevzepřou. Pro lidi, kteří v Neapoli žijí, je problematika mafie mnohem komplexnější, spojená často s dichotomií života a smrti, protože Camorra se o své ovečky umí postarat, kdežto stát od nich dává ruce pryč.

Saviano svými díly otevřel Pandořinu skřínku. Celý svět má nyní pocit, že rozumí mafiánskému systému, turisté se jezdí dívat na předměstí Neapole na Vele di Scampia, populární paneláky ve tvaru plachet, které se hrozivě tyčí uprostřed betonové džungle, kde se uskutečňuje převážná většina obchodů s drogami a která je známá jako italský Bronx. Stačí zaplatit 60 eur a můžete sami objevit betonovou krásu Scampie. Obyvatelé se tomu však brání: "My nejsme jen Camorra!" A Scampia není zoo.

Místo, kde odpadky mají cenu zlata

V Neapoli se dá zobchodovat cokoli. Zvláště při první návštěvě si člověk většinou klade otázku, proč něco obyvatelé města nedělají se špínou a odpadky, které jsou všude kolem. Tento problém má samozřejmě hlubší základ a odpověď zní: "Protože Camorra." Ta se k byznysu s odpadky dostala v 80. letech, nabídla městu, že bude vyvážet odpad za mnohem menší sazby.

Skládky v okolí města jsou nekonečně přeplněné. Nebezpečný odpad sám však nezmizí lusknutím prstů. Camorra proto nabídla řešení. Mnohem levnější. Odpadky začala vycpávat staré opuštěné lomy, toxický odpad tam pohazovala bez jakékoliv likvidace.

Neoficiálně existuje mezi Neapolí a Casertou tzv. Triangolo della morte (trojúhelník smrti) nebo taky Triangolo rosso (Ohňová země), kde za posledních dvacet let skončilo podle BBC 10 milionů tun odpadu. Pro toto území jsou typické páchnoucí výpary linoucí se z útrob země a také velký nárůst rakoviny, více než o 40 procent Obyvatelé se bouří, žijí v zamořené oblasti, nemohou s tím krom protestů nic udělat. Jedovaté ohně hoří dále.

Každodenní rutina s vidinou Camorry

Podnikat v Neapoli je oříšek. Výpalné ničí kolem osmdesáti procent podniků. Živnostníci platí za tzv. ochranu. Když neplatí, se zlou se potáží.

V historickém centru Neapole je jedna z nejznámějších pizzerií na světě. Vede ji rodina Sorbillových, kterým se daří. Otvírají další pobočky nejen po Itálii, ta poslední je dokonce v Tokiu. Před osmi lety poškodil jejich nejznámější pizzerii v Neapoli rozsáhlý požár. Odmítli totiž dávat mafii výpalné.

V lednu 2018 otřásla ulicí Via dei Tribunali v srdci Neapole exploze. Gino Sorbillo je nejen skvělý pizzař, ale také marketér. Okamžitě po výbuchu rozjel protimafiánskou kampaň, získal podporu po celém světě. Proč si vybrali jeho? Úspěch a názor se neodpouští. Údajně se vyslovil proti rasismu na fotbale, proto musel dostat varování.

Mít úspěch a nebýt ve spojení s Camorrou se zkrátka neodpouští. První vlaštovky však byly vypuštěny. Ne všichni v Neapoli hodlají nadále tolerovat rozpínavost a brutalitu mafie, a právě Sorbillo se stává symbolem znovuzrození svobody města. Ale je vůbec možné, aby Neapol povstala jako bájný Fénix z popela a znovu se zrodila? Na odpověď si budeme muset počkat.