Věřil, že má tělo ze skla: Francouzský král seděl hodiny bez hnutí, aby se nerozbil

S úvodním obrázkem nám pomohla umělá inteligence, protože skutečný snímek samozřejmě neexistuje a dobové malby, ruku na srdce, nedělaly francouzskému králi úplně kdovíjakou čest. Zhruba takhle nějak ale mohla scéna doopravdy vypadat.

Ve středověku a raném novověku zasáhl evropskou smetánku podivný blud, kterému se dnes říká „skleněný“ (glass delusion). Jeho oběti věřily, že jsou celé, nebo alespoň zčásti, ze skla. Nejznámější z nich byl francouzský král Karel VI. – ten si nechával do oblečení zašívat železné pruty.

Karel VI. Francouzský (1368–1422) usedl na trůn v jedenácti letech a zpočátku platil za schopného a oblíbeného panovníka; říkalo se mu Karel „Milovaný“.

V roce 1392 přišel první záchvat. Podle British Journal of Psychiatry král během vojenské výpravy zpanikařil poté, co sluha upustil kopí, otočil se a napadl vlastní rytíře – několik jich zemřelo. Přízvisko se mu změnilo na Karel „Šílený“. Spolehlivou diagnózu po šesti stech letech nikdo nestanoví, odborné texty se drží popisu příznaků.

Podle History.com měl král dlouhá období, kdy byl přesvědčený, že je celé jeho tělo z křehkého skla. Aby se nerozbil, seděl hodiny bez hnutí zabalený v těžkých dekách. Když už se musel po hradě pohybovat, oblékal si tuniku vyztuženou železnými pruty, které měly jeho „skleněné“ orgány ochránit před nárazem. Služebnictvo na sebe nenechal sáhnout a nikoho nepouštěl do své blízkosti.

Skleněné pozadí a spolknutý klavír

Karel VI. nebyl zdaleka jediný. Mezi 15. a 17. stoletím se skleněný blud stal mezi evropskou aristokracií a učenci překvapivě běžnou diagnózou a lékařské záznamy z té doby jsou ho plné, jak mapuje obsáhlá studie magazínu The Public Domain Review.

Nizozemský lékař Levinus Lemnius v polovině 16. století léčil šlechtice, který byl jinak naprosto racionální a společensky funkční – až na jistotu, že má hýždě ze stejné hmoty jako okenní tabulky. Ze strachu z roztříštění odmítal chodit a nesedal si bez obrovského polštáře. Jiný, pařížský šlechtic se považoval za skleněný džbán a spával zahrabaný v seně: Děsil se, že se v noci převrhne a vyteče z něj život.

Blud nezmizel ani o staletí později. Bavorská princezna Alexandra Amálie, dcera krále Ludvíka I., procházela dveřmi zásadně bokem a tvrdila, že jako dítě spolkla skleněnou zmenšeninu klavíru. Byla přesvědčená, že nástroj v ní pořád je a hrozí každou chvíli prasknout a rozříznout jí orgány. V téhle jistotě strávila přes dvacet let – a celou dobu psala a překládala odborné texty.

Proč zrovna sklo? Psychologie nových technologií

Proč si vysoce postavení a mimořádně vzdělaní lidé mysleli, že jsou zrovna ze skla, a ne třeba ze dřeva nebo z kamene? Historik psychiatrie Edward Shorter z Torontské univerzity to vysvětluje jednoduše: „Vynalézavá nevědomá mysl věší napříč dějinami své bludy na nové materiály.“

A čiré sklo bylo v raném novověku technologickým zázrakem – luxusní, drahé a zároveň děsivě křehké. Dovolit si ho mohli jen králové, šlechta a církev. Pro panovníky pod obrovským tlakem, kteří čelili dvorským intrikám a ve svých izolovaných pozicích se cítili zranitelně, se „skleněné tělo“ stalo dokonalou metaforou vlastního pocitu.

Tendence je ostatně živá dodnes. Dnešní psychiatr už sice nepotká pacienta, který se bojí, že je ze skla, ale třeba takového, který věří, že mu vláda voperovala do mozku čip, že mu někdo čte myšlenky přes wi-fi nebo že ho 5G sítě infikují covidem. V principu jde o skleněný blud, jen aplikovaný na dnešní dobu.