Vědci přišli na to, jak přepsat lidskou paměť a emoce, objev by mohl léčit

Matka přijde o dítě. Voják sleduje, jak jeho přítele roztrhá výbuch. Dítěti ublíží právě ten člověk, který ho měl chránit. Událost může trvat několik sekund nebo minut, v lidské mysli však někdy pokračuje celé roky.

Vrací se v podobě nočních můr, vtíravých obrazů a náhlých flashbacků, při nichž se minulost nečekaně promění v přítomnost. Člověk rozumově ví, že nebezpečí pominulo, jeho mozek a tělo se však chovají, jako by se vše odehrávalo znovu. Srdce se rozbuší, svaly se napnou a tělo spustí poplachovou reakci. Co kdyby ale bylo možné tuto reakci oslabit, aniž by člověk na samotnou událost zapomněl?

Ještě před několika desetiletími by taková představa patřila do sci-fi. Dnes vědci zjišťují, že lidská paměť není neměnný archiv. Pokaždé, když si něco vybavíme, mozek vzpomínku na krátkou dobu otevře a znovu uloží. A právě v tomto okamžiku ji lze do určité míry pozměnit. Nejde o skutečné přepisování minulosti ani o mazání celých částí života. Vědci se snaží především oslabit strach, bolest a další emoce, které jsou se vzpomínkou spojené. Člověk by tak mohl stále vědět, co se mu stalo, aniž by událost znovu a znovu prožíval.

Vzpomínky se při každém vybavení mění

Dlouho se předpokládalo, že jakmile se vzpomínka uloží do dlouhodobé paměti, zůstane v mozku v podstatě natrvalo. Výzkum však ukázal něco překvapivého. Když si na určitou událost vzpomeneme, vzpomínka se na několik hodin stane nestabilní a zranitelnou. Tento proces se nazývá rekonsolidace. Mozek při něm nevytáhne hotový záznam, který by pouze přehrál. Vzpomínku znovu otevře, upraví a uloží. Každé vybavení ji proto může mírně posílit, oslabit nebo změnit.

V jistém smyslu tak lidskou paměť upravujeme neustále, aniž bychom si to uvědomovali. Moderní výzkum se pouze snaží tento přirozený proces využít cíleně. Jedna z nedávných studií například spojila vybavení traumatické vzpomínky s transkraniální magnetickou stimulací. Přístroj vysílal magnetické impulzy do oblasti mozkové kůry propojené s hipokampem, který hraje zásadní roli při ukládání a vybavování vzpomínek.

Po pěti sezeních účastníci s posttraumatickou stresovou poruchou uváděli méně flashbacků a vtíravých vzpomínek. Snímky mozku zároveň ukázaly změny v komunikaci mezi stimulovanou oblastí a hipokampem. Studie byla velmi malá a výsledky bude nutné potvrdit. Přesto naznačuje, že správně načasovaná stimulace mozku může změnit způsob, jakým traumatická vzpomínka působí.

zdroj: Profimedia.cz

Podobné principy se už dávno využívají v psychoterapii. Kognitivně-behaviorální terapie pomáhá lidem změnit význam, který bolestivým vzpomínkám přisuzují. Metoda EMDR zase během vybavování traumatu zaměstnává mozek očními pohyby, zvuky nebo poklepáváním. Cílem je zpracovat vzpomínku znovu tak, aby přestala působit jako bezprostřední nebezpečí.

Ještě překvapivější výsledky přinesl Tetris. Neurovědkyně Emily Holmesová vycházela z toho, že traumatické flashbacky mají většinou podobu živých obrazů. Hraní vizuálně náročné hry může během opětovného ukládání vzpomínky zaměstnat stejné části mozku.

Postup je jednoduchý: člověk si krátce připomene konkrétní traumatický obraz a poté přibližně dvacet minut intenzivně hraje Tetris. V jedné studii mezi zdravotními sestrami pracujícími během pandemie na jednotkách intenzivní péče klesl počet flashbacků z průměrných čtrnácti týdně na jeden. Neznamená to, že Tetris dokáže vyléčit jakékoli trauma. Výsledek však ukazuje, že vzpomínky lze ovlivňovat i překvapivě jednoduchými zásahy.

Mozek může změnit emoci, aniž by vymazal minulost

Nejodvážnější pokusy zatím probíhaly na zvířatech. Vědci u myší dokázali identifikovat buňky spojené s konkrétní vzpomínkou, aktivovat je světlem, potlačit reakci strachu, a dokonce vytvořit falešnou vzpomínku. V jednom experimentu aktivovali pozitivní vzpomínku současně s negativní. Strach spojený s nepříjemnou zkušeností poté zeslábl a tento účinek přetrvával celé měsíce.

Podobné invazivní postupy samozřejmě nelze jednoduše přenést na člověka. Základní poznatek je však mimořádný: vzpomínka a emoce, která ji doprovází, nejsou nerozlučně spojené. Mozek může zachovat informaci o události, ale změnit způsob, jakým na ni reaguje. Právě to je hlavním cílem výzkumu. Nevymazat smrt blízkého člověka, útok, nehodu nebo válečný zážitek. Pouze ztlumit poplach, který se při každém vybavení spustí.

Úplné mazání vzpomínek by navíc přineslo vážné problémy. Bolestivé zkušenosti nás často učí rozpoznávat nebezpečí, dělat lepší rozhodnutí nebo pomáhat lidem, kteří si prošli něčím podobným. Vzpomínky jsou také důležité pro vyšetřování trestných činů, soudní výpovědi a zaznamenávání historie. A ani zapomenutí nemusí znamenat úlevu. Lidé, kteří si kvůli drogám nebo poranění mozku nepamatují traumatickou událost, mohou stále trpět úzkostí a tělesnými reakcemi, aniž by chápali jejich příčinu. Mozek si nemusí událost vědomě vybavit, tělo na ni však může reagovat dál.

Nejpravděpodobnější budoucnost proto nepřipomíná filmy, v nichž si lidé nechávají vymazat bývalé partnery nebo celé části života. Mnohem reálnější je možnost upravit emocionální hlasitost vzpomínek. Neurovědec Steve Ramirez to přirovnává ke ztlumení zvuku. Událost zůstane zachována, ale její negativní emocionální složka přestane přehlušovat všechno ostatní.

Ramirez sám dobře ví, co bolestivé vzpomínky dokážou. Po nečekané smrti svého blízkého přítele a kolegy Xu Liua se několik let potýkal s alkoholem. Nakonec vyhledal pomoc a od roku 2021 nepije. Vzpomínky na přítele si však vymazat nepřeje. Postupem času se totiž změnilo to, co pro něj znamenají. Zdrojem bezmoci se stala motivace k dalšímu výzkumu.

Právě v tom spočívá skutečný příslib úprav paměti. Nejde o vytvoření lidí bez minulosti, bolesti nebo lítosti. Jde o možnost zabránit tomu, aby nejhorší okamžik života ovládal všechny okamžiky, které přijdou po něm. Trauma by mohlo zůstat součástí životního příběhu, ale už by nemuselo psát jeho pokračování.