Vědci odhalili, jak nejspíš skončí lidstvo. Některé scénáře jsou děsivější než asteroid

Před šestašedesáti miliony let vládl Zemi svět, který by nám dnes připadal jako výjev z horečnatého snu. Po souši kráčeli obří dinosauři, oceány patřily děsivým predátorům a člověk ještě ani zdaleka nebyl na evolučním obzoru. Pak se na obloze objevilo těleso široké přibližně deset až patnáct kilometrů a během relativně krátké chvíle změnilo historii života na planetě.

Samotný náraz asteroidu přitom nebyl tím jediným, co dinosaury zahubilo. Tvorové nacházející se v bezprostřední blízkosti katastrofy samozřejmě neměli šanci, ale nejhorší následovalo až poté. Do atmosféry se dostalo obrovské množství prachu, sazí a úlomků, které zastínily Slunce. Teploty prudce klesly, rostliny začaly odumírat a potravní řetězec se rozpadl. Mnoho dinosaurů tak nečekala rychlá smrt, ale pomalý konec plný zimy, temnoty a hladu.

Od této katastrofy nás dělí nepředstavitelně dlouhá doba. V měřítku stáří vesmíru je však šestašedesát milionů let pouze krátkým okamžikem. Nabízí se proto nepříjemná otázka: Může podobný osud čekat také lidstvo? Odpověď zní ano. Otázkou není, zda život na Zemi jednou skončí, ale co ho ukončí jako první.

Asteroid může udeřit znovu. Tentokrát ale máme šanci se bránit

V okolí Země se pohybují tisíce asteroidů, z nichž některé dosahují rozměrů schopných způsobit globální katastrofu. Vědci odhadují, že těleso větší než pět kilometrů zasáhne naši planetu přibližně jednou za šest milionů let. To je zhruba poloviční velikost oproti asteroidu, který bývá spojován s vyhynutím neptačích dinosaurů.

Pravděpodobnost, že by se něco podobného stalo během života dnešních lidí, je tedy mimořádně nízká. Menší asteroidy však prolétají kolem Země relativně často a některé objevíme až krátce předtím, než se k nám přiblíží. Připomínají nám, že ve vesmíru neexistuje nic jako absolutní bezpečí.

Rozdíl mezi námi a dinosaury spočívá v tom, že my už nebezpečí dokážeme sledovat a možná také odvrátit. V září 2022 narazila sonda DART do měsíčku Dimorphos a změnila dobu jeho oběhu kolem většího asteroidu Didymos. Pozdější měření navíc potvrdila, že náraz ovlivnil také pohyb celé dvojice kolem Slunce. Šlo o první praktický důkaz, že by lidstvo mohlo nebezpečný asteroid odklonit úmyslnou srážkou.

Neznamená to, že jsme zachráněni. Metoda kinetického impaktoru závisí na včasném odhalení hrozby, přesném výpočtu dráhy i vlastnostech samotného asteroidu. Pokud bychom těleso objevili příliš pozdě, nebyl by už čas změnit jeho trajektorii dostatečně výrazně. Přesto máme proti dinosaurům jednu zásadní výhodu: technologie. Dokážeme vytvářet zásoby, stavět podzemní úkryty, pěstovat některé plodiny bez slunečního světla a modelovat následky katastrofy. Ani tak by však svět po velkém nárazu nebyl místem, kde by většina lidí chtěla žít. Civilizace by mohla čelit zhroucení zemědělství, globálnímu hladomoru, válkám o zdroje a dlouhým rokům mrazu.

Ještě děsivější možností je, že žádný asteroid potřebovat nebudeme. Dokážeme se totiž zničit sami. V 90. letech představil ekonom Robin Hanson myšlenku takzvaného Velkého filtru. Podle ní narazí každá civilizace během svého vývoje na překážku, kterou nedokáže překonat. Může jít o přírodní katastrofu, biologické omezení nebo technologii, kterou daný druh vytvoří dříve, než se ji naučí bezpečně ovládat.

zdroj: Profimedia.cz

Jedním z nejviditelnějších kandidátů je jaderná válka. Spojené státy a Rusko stále drží tisíce jaderných hlavic, přičemž jejich arzenály tvoří většinu světových zásob těchto zbraní. Poslední smlouva omezující strategické jaderné síly obou zemí, New START, vypršela 5. února 2026. Poprvé po mnoha desetiletích tak mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi nezůstaly právně závazné limity tohoto typu.

Dnešní jaderná válka by navíc nemusela skončit pouze zničením několika měst. Rozsáhlé požáry by mohly dopravit saze vysoko do atmosféry, omezit sluneční záření a vyvolat takzvanou jadernou zimu. Výsledkem by byl propad teplot, neúroda a hlad, který by mohl zabít mnohem více lidí než samotné exploze.

Do seznamu možných sebevražedných nástrojů lidstva někteří odborníci přidávají také nekontrolovanou umělou inteligenci, biologické zbraně, laboratorně upravené patogeny nebo kolaps životního prostředí. Astrofyzik Michael Garrett například varoval, že umělá inteligence by se mohla stát filtrem, který technologické civilizaci zabrání přežít dostatečně dlouho na to, aby se rozšířila na další planety. Takové scénáře zůstávají spekulativní. Jejich děsivost ale spočívá v tom, že na rozdíl od vzdáleného asteroidu nebo umírajícího Slunce mohou vzniknout rozhodnutím několika lidí a odehrát se během jediného dne.

Pokud přežijeme sami sebe, čeká nás smrt Slunce a možná i konec všeho

Ani kdyby lidstvo překonalo války, pandemie, nebezpečné technologie a dopady asteroidů, nemůže na Zemi zůstat navždy. Naše planeta je závislá na hvězdě, která má omezené množství paliva. Přibližně za pět miliard let začne Slunci docházet vodík v jeho jádru. Hvězda se promění v rudého obra, výrazně zvětší svůj objem a její vnější vrstvy se rozšíří hluboko do současné Sluneční soustavy. Merkur a Venuše téměř jistě zmizí. Dlouho se předpokládalo, že stejný osud čeká také Zemi.

Novější modely však naznačují, že naše planeta by možná nemusela být přímo pohlcena. Jak bude Slunce ztrácet hmotu, jeho gravitační přitažlivost zeslábne a zemská dráha by se mohla posunout dál. Výsledek bude záviset na souboji mezi tímto vzdalováním a slapovými silami, které budou Zemi naopak přitahovat ke zvětšující se hvězdě. Studie publikovaná v roce 2026 dospěla k závěru, že přitahování může být slabší, než ukazovaly starší výpočty.

Pro život to však není dobrá zpráva. Země se stane neobyvatelnou mnohem dříve. Slunce postupně září stále intenzivněji a během příští zhruba miliardy let může rostoucí teplota spustit procesy, které vysuší oceány a zničí podmínky vhodné pro složitý život. Pokud by v té době potomci lidstva ještě existovali, museli by už dávno opustit Zemi. Ani útěk k jiné hvězdě by ale nemusel znamenat věčné přežití. Nad všemi lokálními katastrofami totiž visí ještě mnohem větší hrozba: samotná smrt vesmíru.

Pozorování ukazují, že rozpínání vesmíru se zrychluje. Za tento proces má být odpovědná temná energie, záhadná složka tvořící podstatnou část kosmu. Pokud by její účinek v budoucnosti dále sílil, mohl by nastat scénář označovaný jako Velké rozervání. Nejprve by se od sebe začaly vzdalovat galaxie tak rychle, že bychom je přestali vidět. Později by se rozpadly samotné galaxie, hvězdné soustavy a planety. Nakonec by síla rozpínání mohla překonat vazby uvnitř molekul a atomů. Nezůstaly by hvězdy, planety, lidé ani hmota v podobě, jakou známe. Prostor by doslova roztrhal všechno, co kdy existovalo.

Jenže vesmír nám možná připravuje úplně opačný konec. Pokud temná energie zeslábne a gravitace nakonec převládne, rozpínání se může zastavit. Kosmos by se začal smršťovat, galaxie by se k sobě přibližovaly a teplota by rostla, dokud by všechno neskončilo v jediném extrémně hustém a žhavém stavu. Tento hypotetický konec se nazývá Velký krach.

Ještě nedávno působil takový scénář jako téměř překonaná představa. Výsledky projektu DESI z roku 2025 však posílily náznaky, že temná energie nemusí být neměnná a její vliv mohl během posledních miliard let slábnout. Samotná data DESI zatím standardní kosmologický model nevyvracejí, ale v kombinaci s dalšími měřeními připouštějí, že se temná energie může vyvíjet.

Existuje dokonce možnost, že Velký krach nebude definitivním koncem. Podle teorie Velkého odrazu by se smrštěný vesmír mohl znovu rozpínat a zahájit další kosmický cyklus. Vesmír by se tak nadechoval a vydechoval jako gigantické plíce: rozpínal by se, smršťoval a znovu rodil. Pro lidstvo by to však byla pouze filozofická útěcha. Všechno, co známe, by při kolapsu stejně zmizelo.

Po tisíce let jsme hleděli k obloze jako k symbolu svobody, naděje a věčnosti. Ve skutečnosti se tam skrývají síly schopné spálit naši planetu, roztrhat atomy nebo stáhnout celý vesmír zpět do jediného bodu. Možná nás zahubí asteroid. Možná jaderná válka, umělá inteligence nebo katastrofa, kterou si dnes ještě neumíme představit. A pokud všechny tyto překážky překonáme, jednoho dne se proti nám postaví samotné Slunce a nakonec i fyzikální zákony kosmu.

Dobrou zprávou je, že většina největších katastrof leží miliony či miliardy let v budoucnosti. Tou horší je, že nejbližší a nejreálnější hrozby nevznikají ve vzdáleném vesmíru. Vytváříme je tady na Zemi sami.