Když dva dělají totéž, není to totéž

Možná to znáte - jeden rodič důsledný, druhý benevolentní. Jeden plánuje, druhý improvizuje. A přesto to může fungovat. Jenže- jen za předpokladu, že z rozdílů ve výchově nevznikají výčitky, hádky nebo tichá dusna.

V takové atmosféře se totiž špatně dýchá. Špatně vychovává. A hlavně- špatně roste. Emoce se snadno přelévají z dospělých na děti a dřív, než si to uvědomíme, začnou nést tíhu, která jim nepatří.

„Děti vnímají napětí v rodině víc, než si připouštíme. Přenášejí na sebe naše emoce, i když přímá souvislost nemusí být pro nás zjevná. Třeba se vztekají kvůli drobnostem- jenže ty nejsou skutečným důvodem jejich emocí. Příčina je v emočním napětí, které zažívají. A pokud konfliktům mezi rodiči nerozumí, mohou se z nich začít obviňovat,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti nazvané Teorie typů.

Nechtějte měnit partnera. Vy jste si ho vybrali

Častý omyl? Myslet si, že problémy pramení z toho, že si prostě dva „nesedli“. Jenže rozdílnost není chybou - je přirozená. A ve vztahu často i záměrná.

„Problémy vznikají tehdy, když nedokážeme přijmout a ocenit to, v čem jsme rozdílní. Když se navzájem obviňujeme z toho, co je pro druhého přirozené. Kvůli tomu se často snažíme druhého změnit k obrazu svému. Jenže přitom jsme to byli my, kdo jsme vybrali našemu dítěti druhého rodiče,“ připomíná psycholožka.

Protiklady se přitahují... a pak si lezou na nervy

Na začátku vztahu nás okouzlí jinakost. Jeden je strukturovaný, druhý spontánní. Jeden racionální, druhý citlivý. A ono to krásně jiskří. Jenže jakmile přijdou děti, dynamika vztahu se mění. Záplava emocí, radosti, ale i povinností. Stres. A místo aby se rozdílné přístupy vzájemně doplňovaly, začínají na sebe narážet.

„Dokud v rodině nejsou děti, je snazší hledat kompromisy, nebo se jeden z partnerů přizpůsobuje víc než druhý. Ale s příchodem potomků se dynamika rodiny mění- přijde mnoho radosti, ale i spousta nových povinností a starostí. Častěji jsme ve stresu a místo konstruktivní domluvy vznikají emocemi nabité konflikty. Velmi často kvůli nesouladným přístupům ve výchově. Jejich příčinou bývají často rozdíly v našich osobnostech,“ vysvětluje Šárka Miková.

Zní to povědomě? Líbilo se vám, že partnerka „ukotvuje realitu“, ale teď vám přijde přehnaně přísná na děti? Milovali jste partnerovu citlivost, ale dnes byste si přáli, aby více stavěl hranice? Najednou to, co bylo dřív kouzelné, působí jako problém.

„Líbilo se vám na partnerce, jak je strukturovaná a ukotvuje vás do reality? K dětem je ale podle vás až moc přísná a nemají žádnou svobodu. Oceňovali jste na partnerovi, jak je citlivý a vnímavý? Teď se vám zdá, že vůči dětem by měl pevněji nastavovat hranice. Užívali jste si s partnerkou dobrodružné výpravy? Děti by ale podle vás potřebovaly větší režim a řád,“ uvádí konkrétní příklady Miková.

Možná dítě nepotřebuje „vaši“ cestu

To nejcitlivější zjištění může být právě tohle: co vy pokládáte za správné, nemusí být správné pro vaše dítě. Možná je jiný typ. Možná je mu bližší přístup vašeho partnera. A pokud dítěti nikdo neubližuje- ani fyzicky, ani psychicky- pak je možná čas otevřít se i jiné inspiraci.

„Přestože se můžete snažit dělat pro dítě to nejlepší, ve skutečnosti nemusíte vědět, co pro něj skutečně nejlepší je. Možná máte za sebou výchovné kurzy a načteno mnoho knih, ale z nich si vybíráte to, co vyhovuje vaší osobnosti. Jenže vaše dítě může být úplně jiným typem, než vy.“ vybízí Miková k zamyšlení.

A co když máte dvě děti, ale každé je jiné?

Není to vaše chyba. Děti nejsou přes kopírák. Co fungovalo u jednoho, nemusí zabrat u druhého. Přístup „všechno stejně“ nevede vždy k rovnému výsledku- protože každý přichází na svět s jinou výbavou.

Jak si doma zachovat respekt i lásku?

1) Naslouchejte (doopravdy)

Místo obhajoby svých postojů se zkuste víc ptát. Co si partner přeje? Co potřebuje? Co ho k tomu vede? Otevřená komunikace zmírňuje konflikty a prohlubuje blízkost. Pokud si budete myslet, že jenom vy máte pravdu a budete se snažit o ní druhého za každou cenu přesvědčit, skončí to oboustrannou frustrací a pocity ublíženosti.

2) Hledejte, co funguje- a co oceňujete

Negativní spirála nevraživosti může být zrádně nenápadná. Všímejte si toho dobrého. Říkejte to nahlas. I hádky mají své místo- ale měly by být jen malou kapitolou v příběhu, který je postavený na úctě.

3) Poznejte typy osobnosti

Možná vám partner nepřekáží záměrně. Možná jen přemýšlí jinak. Vnímá svět jinak. A jedná jinak- ne proto, že vás chce ranit, ale protože to jinak neumí.

„Někdy máme pocit, že nám partner některé věci dělá vyloženě naschvál. Ano, jsou i takové situace. Nicméně někdy to může být tím, že váš partner je jiným typem osobnosti než vy. Může být třeba více zaměřený na přítomnost a akci, takže je těžké s ním něco plánovat. Ale neznamená to, že vám chce vaše plány vědomě bojkotovat. Vědomí, že vám partner schválně nehází klacky pod nohy, ale je zkrátka jinak nastavený, může mezi vámi zmírnit napětí,“ uzavírá Šárka Miková.

A pokud vás téma rozdílností ve vztahu a výchově zaujalo, můžete si zdarma pustit webinář „Jak být sám sebou i mít dobré vztahy“ nebo sáhnout po knihách Milovat nestačí, Nejsou stejné a Ani mámy nejsou stejné.