Ukaž kérku! Cesta tetování ze spodiny mezi elitu

- Magazín autor: Alina Holušová

Není to tak dlouho, co se tetování považovalo za příznak spodiny. Kérky nosili jen trestanci, pankáči, zkrátka lůza. Přístup k lidem s tetováním nebo piercingy se ale postupem času výrazně změnil, mimo jiné i díky popularizaci tetování a jeho pronikání do mainstreamu. 

Ministryně Šlechtová ukázala v Show Jana Krause tetování a prozradila, že jich má víc

Ministryně Šlechtová ukázala v Show Jana Krause tetování a prozradila, že jich má víc , zdroj: FTV Prima

Jakmile se některé subkulturní prvky dostanou do hlavního proudu, příslušníci původního elitního klubu začínají pochopitelně hudrovat. Rozmělňování vlastní výjimečnosti není nic příjemného, i když je exkluzivita postavena na zdánlivé maličkosti.

Hardcore videoherní základna si jednu dobu stěžovala, že hry už hraje opravdu kdekdo, řada milovníků tetování a obecně bodymodifikací zase těžce nesla, že kérky má najednou každý druhý. Ztráta exkluzivity je samozřejmě nepříjemná, přechod do mainstreamu ale přece jen má svá pozitiva, která nejsou vůbec marginální.

Mít tetování na vysokých pozicích ať už v komerční nebo státní sféře bylo ještě relativně nedávno takřka nemyslitelné. S tetováním na viditelném místě si člověk nemohl dělat ani pomyšlení na exponované funkce, manažerské posty nebo vládní křesla. Kérek na intimních místech se to pochopitelně netýkalo, jenže ty zase nikdy příliš nespadaly do kategorie tetování jako ideového stanoviska.

Dnes má kérku skutečně kdekdo a často to už nejsou malé, nenápadné obrázky, ale rukávy, holeně nebo krky. Místa, která jsou více či méně na očích. Výjimkou už nejsou potetovaní manažeři, novináři, učitelé, tetováním se dokonce nedávno pochlubila i nová ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová.

S přechodem tetování do mainstreamu se změnil přístup široké veřejnosti, která ho začala více chápat jako projev individuality, sebepřijetí a osobní svobody. Řadě lidem se tetování stále nelíbí, zvlášť příslušníkům starších generací, kteří hůř vystupují ze svých stereotypů, dokonce i oni už ale kérky nevnímají jako cejch nebo přinejmenším nejsou nijak pobouření. "Líbí či nelíbí" je navíc docela něco jiného, než odpor a jednoznačné odmítnutí.

Změnil se ale i přístup potetovaných lidí. Z rebelantů, kteří se (někdy až agresivně) vymezovali vůči většině a odmítali přistoupit na společenskou hru, se stali taktní lidé, kteří sami od sebe tetování zakrývají, pokud usoudí, že by to v určité situaci bylo vhodnější.

Benevolentní postoj k tetování, pravda, nemají zdaleka všichni zaměstnavatelé. Zatímco například na úřadech kérky už vesměs nevadí, korporátní sféra je konzervativnější a v řadě velkých společností platí jasný dresscode, který se ale vztahuje na celkový vzhled, nejen na tetování. Skutečností je, že pohled na potetovaného člověka už v nikom nevyvolává pocit, že jde o delikventa a budižkničemu.

Vstup tetování do mainstreamu tak sice připravil určitou subkulturu o její exkluzivní status, společnosti ale dal další impulz k zamyšlení nad toleranci k jedinečnosti člověka, ať už se liší tetováním nebo čímkoli jiným. Na to, že jde jen o kérky, to není vůbec špatné. 

Tagy: Česko společnost a veřejné mínění tetování a bodymodifikace

Zdroje: Vlastní