A pak vám v hlavě problikne otázka: Je to normální? Nevnucuju se? Nevypadám divně? A co to o mně vlastně říká?

Dobrá zpráva: většinou to říká něco hezkého.A zároveň je za tím mnohem víc než jen „pomoc“.

1) Je to prosociální chování: mozek miluje spolupráci

Psychologové tomu říkají prosociální chování – tedy chování, které pomáhá druhým, aniž by z toho člověk nutně něco měl.

Je to ten typ drobné laskavosti, která není na Instagram, ale je na život.

A hlavně: často vzniká spontánně, protože mozek umí vyhodnotit situaci během vteřiny: „Tady je ruch. Ten člověk má plné ruce práce. Můžu mu to trochu ulehčit.“

Nejde o hrdinství. Jde o https://www.researchgate.net/publication/386581761_Relationship_Between_Empathy_and_Prosocial_Behaviorempatii v praxi.

2) Většinou to dělají lidé, kteří mají „vnitřní pořádek“

Host, který pomůže, často patří mezi ty, kteří mají v sobě něco jako tichý životní princip:

„Když můžu, pomůžu.“

Takový člověk obvykle:

• vnímá lidi kolem sebe (nejen sebe),

• má vyvinutý cit pro situaci,

• nepovažuje obsluhu za „nižší službu“, ale za člověka.

A to je mimochodem obrovsky důležité: Způsob, jakým se chováme k lidem v obsluze, často prozradí víc než to, co říkáme o sobě.

3) Někdy je to i signál: „Nechci být na obtíž“

Pozor, ne vždy je to jen čirá laskavost. Někdy je za tím i jemná psychologie nejistoty.

Někteří lidé pomáhají, protože:

• mají v sobě zakořeněné „hlavně nikoho nezatěžuj“,
• neradi si říkají o péči a servis,

• bojí se působit „náročně“.

Je to takové to vnitřní nastavení: „Aby si o mně nikdo nemyslel, že jsem rozmazlená.“

A to už není jen slušnost. To je často i naučená opatrnost.

4) Pro někoho je to forma respektu a výchovy

Hodně lidí to má z domova.

Takové ty věty, co zní obyčejně, ale dělají z člověka člověka:

• „Poděkuj.“
• „Udělej místo.“

• „Pomoz, když můžeš.“

• „Nejsi střed vesmíru.“

V tomhle případě nejde o to, že by host hrál na číšníka. Je to spíš signál:

„Vidím tě. Vážím si tě. Nejsi neviditelný.“

5) A někdy je to úplně prosté: jste zvyklí být ti, co drží věci pohromadě

Existuje ještě jedna varianta, velmi častá hlavně u žen:

Pomáháte, protože jste celý život ten typ, co:

• uklízí po ostatních,

• hlídá rytmus,

• organizuje,

• zachraňuje situace,

• nechce „dělat problémy“.

A v restauraci to jen vyplave na povrch.

Někdy je to krásná vlastnost. A někdy je to i trochu smutné, protože člověk neumí jen sedět a být obsloužený, aniž by měl výčitky.

Je to pro číšníka příjemné, nebo otravné?

Upřímně? Záleží na tom, jak to uděláte.

Příjemné je:

• posunout talíře ke kraji stolu,

• složit nádobí na jednu stranu,

• dát příbory na talíř,

• uklidit ubrousky, aby nelítaly.

Nepříjemné může být:

• skládat talíře do komínů „na sílu“ (a nestabilně),

• podávat číšníkovi věci ve chvíli, kdy má plné ruce,

• „organizovat“ mu práci.

Nejlepší je jednoduché pravidlo: Pomozte tak, aby to bylo snadnější – ne složitější.

Takže co to znamená psychologicky?

Ve většině případů je odpověď jednoduchá a docela hezká: Máte empatii a sociální cit.Vnímáte druhé jako lidi, ne jako funkce.Máte respekt k práci, která je náročná a často nevděčná.

A pokud to děláte z nervozity nebo potřeby „být hodná“? Tak i to je informace.

Možná je čas si občas dovolit i tohle: nechat se opečovat. Bez pocitu viny.

Protože slušnost je krásná věc.Ale klid v sobě taky.