Takhle se má válčit! Armáda vyrazila do boje, ani jednou nevystřelila a domů se vrátila s mužem navíc

Jak správně vést válku

Pod slovy válka či vojenská operace si většinou automaticky vybavíme velitelská stanoviště plná ostrých chlapíků spřádajících strategické plány, vojáci ženoucí se do nebezpečí a krutého boje a bohužel také ztráty na životech. 

Úspěšnost armády se dost často měří v tom, jak moc se podařilo ztráty minimalizovat. A z takového úhlu pohledu tu máme nejspíš nejúspěšnější armádu všech dob, protože při vojenské operaci zaznamenala... negativní ztráty.

Píše se rok 1866 a Evropou zmítá Prusko-rakouská válka. Zatímco velmoci mobilizovaly statisícové armády, miniaturní alpské knížectví Lichtenštejnsko mělo problém. Coby spojenec Rakouska (a někdejší člen Německého spolku) muselo dostát svým vojenským závazkům. Knížectví proto povolalo do zbraně celou svou armádu – přesně 80 mužů.

Rakouské velení si samozřejmě nedělalo iluze o tom, co by v ostré bitvě zmohlo osmdesát vojáků a Lichtejnštenci tak dostali relativně klidný úkol: Byli odesláni hlídat strategický Brennerský průsmyk na hranicích s Itálií (která v té době bojovala na straně Pruska), aby zamezili případnému nečekanému útoku z jihu.

Žádné dramatické vyprávění o hrdinném vzdoru hrstky proti přesile jak z bitvy u Thermopyl čekat nemusíte. Italská armáda se za celou válku k průsmyku ani nepřiblížila. Lichtenštejnský kontingent tak prostě a dobře neměl co dělat. Vojáci trávili celou dobu v krásné alpské přírodě, popíjeli víno, kouřili dýmky a měli se skvěle. Za celé nasazení nevystřelili ani jednu ostrou ránu.

Našli kamaráda

Když bylo po válce a armáda pochodovala zpět do Lichtenštejnska, velitelé se při sčítání mužstva nestačili divit.

Na „frontu“ odešlo 80 mužů. Zpátky přišlo 81. Ztráty tak činily... -1,25 %.

Kdo byl oním záhadným mužem navíc? Nejčastěji se udávají dvě reálná vysvětlení. První verze tvrdí, že šlo o italského zběha, který se v horách spřátelil s lichtenštejnskými vojáky, a protože hledal práci, prostě s nimi odešel domů jako "nový kamarád".

Serióznější historické archivy pak uvádějí, že šlo o rakouského styčného důstojníka (případně etnického Itala sloužícího v rakouské armádě) jménem Radinger, který byl k jednotce přidělen jako průvodce a čestná eskorta pro cestu zpět.

Ať už to byl přeběhlík, nebo rakouský úředník, Lichtenštejnci si z této války odnesli důležité ponaučení, které by významně prospělo celému světu, kdyby se nějakým zázrakem rozšířilo: Zjistili, že armáda je zbytečně drahá a k ničemu ji vlastně nepotřebují. V roce 1868 tak knížectví své ozbrojené síly definitivně rozpustilo a dodnes žádnou armádu nemá.