Tajemství starých knih odhaleno: Proč z letitého papíru cítíme sladkou vanilku nebo sušenky?
22. 7. 2026 – 8:30 | Magazín | Jiří Rilke
Zavřete oči a představte si, že vcházíte do zapadlého antikvariátu. Okamžitě vás udeří do nosu ta specifická, nezaměnitelná vůně.
Směsice sladkosti, prachu, starého dřeva a něčeho, co připomíná sušenky nebo vanilku. Pro milovníky literatury je to ten nejlepší parfém na světě. Kde se ale bere? Věda má pro tuto romantickou vůni velmi neromantické vysvětlení: Je to pach úplně obyčejného rozkladu.
Abychom pochopili, proč staré knihy tak krásně voní, musíme se podívat z čeho jsou vyrobené. Základem papíru je celulóza a lignin – složitý polymer, který zpevňuje buněčné stěny dřeva a dává stromům jejich pevnost.
Zatímco celulóza je relativně stabilní, lignin má jednu velkou slabinu: V průběhu let pod vlivem světla, tepla a vlhkosti velmi pomalu oxiduje a rozpadá se. A právě při tomto dlouhém procesu, který nevyhnutelně ničí staré stránky (a způsobuje i jejich typické žloutnutí), se do vzduchu uvolňuje obrovské množství takzvaných těkavých organických látek (VOC).
Tímto fenoménem se dlouhodobě zabývají vědci z Institutu pro udržitelné dědictví při University College London (UCL). Jak ve své slavné studii "Material Degradomics" vysvětluje hlavní výzkumník Dr. Matija Strlič, vůně staré knihy je vlastně detailní zprávou o jejím chemickém stavu.
Když se lignin rozpadá, jedna z hlavních látek, kterou do okolí vypouští, se jmenuje vanilin.
A jak už nejspíš tušíte ze jména: Ano, jde o přesně tu samou molekulu, která dává vůni pravé vanilce, takže vanilková vůně starých knih vůbec není žádná halucinace našich mozků, ale naprosto empirický vědecký fakt.
Rozpadající se celulóza pro změnu uvolňuje furfural (který voní po karamelu a opečeném chlebu) a benzaldehyd (který našemu mozku voní jako hořké mandle).
Když si k tomu připočtete ještě látku 2-ethylhexanol (lehce květinové tóny) a etylbenzen (nasládlost), vznikne vám přesně ten nostalgický koktejl, ze kterého se knihomolům podlamují kolena. Vědci z UCL tuto směs popsali jako "kombinaci travnatých tónů s nádechem kyselin a špetkou vanilky, překrývající základní zatuchlost".
Tato chemická analýza ale není jen pro zábavu. Tým doktora Strliče vytvořil speciální "Kolo vůní historických knih". Slouží jako mírně komický, ale ve skutečnosti obrovsky praktický a hlavně nedestruktivní nástroj pro restaurátory a archiváře.
Díky jemným nuancím ve vůni totiž mohou odborníci přesně určit, v jaké fázi rozkladu se cenný historický svazek nachází, aniž by z něj museli odtrhnout jediný kousek papíru pro laboratorní testy. Stačí ho prostě... Ano, správně, očichat.
Silnější vůně mandlí či vanilky je pro ně varováním, že papír už je velmi křehký a kyselý, a kniha vyžaduje okamžitý konzervační zásah.