Tady vás přejde smích. Z ostrova plného zmrzačených hraček naskakuje husí kůže jen při pohledu
28. 6. 2026 – 10:30 | Magazín | Jiří Rilke
Muž věšel na stromy hračky jako ochranu, protože byl přesvědčen, že mu jde po krku zlý duch. Pak zemřel za děsivých okolností.
Zapomeňte na chvíli na prosluněné pláže, margaritu a mariachi. Jen kousek od rušného centra mexického hlavního města se v síti starověkých kanálů ukrývá místo, které připomíná kulisy z toho nejtemnějšího hororu.
Kanály Xochimilco, zapsané na seznamu UNESCO, jsou běžně plné barevných lodiček a usměvavých turistů. Pokud ale zaplatíte převozníkovi a vydáte se hlouběji do neprostupných bažin, idyla rychle zmizí. Po zhruba dvou hodinách plavby se před vámi vynoří takzvaný Ostrov panenek. Atrakce, za kterou nestojí žádný filmový producent, ale padesátiletá posedlost jednoho muže a nevyřešená legenda o utonulé dívce.
Příběh začal v polovině minulého století. Zdroje se nicméně trochu rozcházejí. Jedny tvrdí, že se hluboce věřící Julian Santana Barrera rozhodl žít jako poustevník, jiné zase, že se jednalo o misionáře, kterého ale místní vyháněli, protože na jeho kázání nebyli zvědaví.
Tak či tak, Julian opustil rodinu a odešel do lesa, kde, jak pak tvrdil až do smrti, našel tělo utonulé holčičky.
zdroj:
Profimedia.cz
Žádné tělo se nikdy nenašlo a dokonce ani žádný policejní záznam o tom, že by někde nějaká holčička někomu v okolí chyběla. Poustevník si ale byl jistý, co viděl. A když zanedlouho našel ve vodě plavat pohozenou dětskou panenku, byl přesvědčen, že musela patřit oné tajemné dívce. Hračku pak pověsil ji na strom. Možná na znamení úcty, možné k usmíření jejího ztraceného ducha, možná aby zahnal démony, kteří se podle něj měli chtít zmocnit dívčiny duše.
A jednou panenkou to neskončilo. Julian lovil z kanálů a smetišť další hračky a věšel je na stromy. Brzy se z ochranného rituálu stala obsedantní mánie. Julian vyměňoval s místními obyvateli plody, které na ostrově vypěstoval, za staré a rozbité panny.
Hračky nijak nečistil, nesnažil se je opravovat a věšel je na stromy v takovém stavu, v jakém je našel – často utopené v bahně, bez očí, s utrženými končetinami nebo rovnou bez hlavy.
Žhnoucí mexické slunce, vlhkost z bažin a čas dokonaly své. Z roztomilých dětských hraček se staly vybledlé, děsivé, shnilé schránky, v potemnělé poetice odpovídající Barrerově rozpadající se mysli.
zdroj:
Profimedia.cz
Ostrov se tak postupem času měnil v děsivou svatyni šílenství. Kolemjdoucí, kteří o samotářově bizarním zvyku věděli, mu postupně začali panenky sami přivážet. Podle odhadů zprostředkovatelů plaveb jich tu dnes na stromech visí neuvěřitelné čtyři tisíce.
Ponurý příběh má navíc i velmi mrazivý závěr. V roce 2001 totiž Julianův život skončil. Našli ho utonulého.
Přímo v kanále, kde, jak tvrdil, kdysi našel utopenou holčičku.