Blahoňovský v dovolání tvrdil, že se nemohl dopustit přijímání úplatku jako spolupachatel, protože jako realitní makléř není osobou obstarávající věci veřejného zájmu. Čin prý mohl spáchat jen jako pomocník, což by mu přineslo mírnější trest. Nejvyšší soud uznal, že Blahoňovský nemohl být spolupachatelem, a tedy že soudy chybovaly.

Nejvyšší soud ale zároveň uvedl, že případné zrušení pravomocného verdiktu by Blahoňovskému neprospělo. Podle NS totiž mohl být souzen dokonce jako organizátor. Proto soudci dovolání odmítli. Pokud je dovolatelem odsouzený člověk, nemůže Nejvyšší soud vynést takové rozhodnutí, které by mu přitížilo.

Podle Nejvyššího soudu měl Blahoňovský v celé kauze důležitou úlohu. "Takové jednání obviněného lze stěží považovat za pouhé jednání pomocníka, ale je nepochybné, že jde o jednání osoby, která těží z této formy trestné činnosti a stojí, byť skrytě, v jejím pozadí," stojí v rozhodnutí.

Mladík měl trvalý pobyt v bytě babičky necelé tři roky. Když pak seniorka zemřela, požádal o přepis nemovitosti na sebe. Přitom se objevily potíže, mladík nebyl přihlášený k pobytu v bytě dostatečně dlouho. Poté jej kontaktoval realitní makléř Blahoňovský s tím, že problémy s přepsáním bytu lze vyřešit uhrazením 150.000 korun na úplatky.

Žadatel o byt ale kontaktoval policii. Kriminalisté pak pořídili nahrávky telefonních hovorů, které potvrdily, že se Blahoňovský chtěl o peníze podělit se třemi dalšími lidmi. Ti působili jako vedoucí bytového odboru, zapisovatelka finančního odboru a člen bytové komise. Soud je potrestal 18 měsíci vězení s podmíněným odkladem na 3,5 roku.