Smutný konec nejvěrnějšího vojáka: Za Japonsko bojoval ještě 30 let po konci války, pak se tam nesměl ani vrátit
21. 4. 2026 – 9:31 | Magazín | Jiří Rilke
Odhodlání a oddanost, která se jen tak nevidí. Poslední voják druhé světové války měl v plánu zůstat věrný císařství až do smrti.
Každý s alespoň elementární znalostí dějin okamžitě vystřelí letopočet, když se někdo zeptá na konec druhé světové války: 1945. Lidé s hlubším zájmem pak připojí i konkrétnější datum 2. září a znalci doplní i palubu americké bitevní lodi USS Missouri, kde japonský premiér podepsal kapitulaci své země a oficiálně tak ukončil krvavý konflikt.
A pokud se budeme bavit o geopolitické úrovni, samozřejmě žádné další debaty neexistují: Druhá světová válka skončila. Jenže na osobní úrovni bylo pro spoustu vojáků všechno jinak a někteří bojovali dál.
Japonské císařství se v tu dobu rozprostíralo na velké spoustě ostrovů v Pacifiku a komunikační kanály byly buďto narušeny, nebo úplně zničeny. Zvěst o konci války se do odlehlejších oblastí dost často zkrátka a dobře nedostala. A pokud ano, vyskytly se případy, kdy japonští vojáci zkrátka a dobře odmítli uvěřit, že by se Japonsko vzdalo, když měli hluboko v kostech zažitou doktrínu, že smrt je lepší než se vzdát.
Jako příklad vojáka, který odmítl uvěřit míru a bojoval za Japonsko další dlouhé roky, se často uvádí Hiró Onoda, který vedl partyzánskou válku ve jménu Japonska na jednom z filipínských ostrovů až do roku 1974.
Už méně se ale ví, že Onoda nebyl poslední. Nejvěrnější japonský válečník se vzdal až 9 měsíců po Onodovi. Jmenoval se Teruo Nakamura.
Nakamura pocházel z domorodého tchajwanského kmene Ami (Tchaj-wan byl v té době japonskou kolonií), vlastním jménem se jmenoval Attun Palalin, ale v roce 1943 dobrovolně narukoval k japonské armádě a přijal japonské jméno. V roce 1944 byl odvelen na indonéský ostrov Morotai.
Ostrov ale vzápětí obsadili spojenci, japonská posádka byla drtivě poražena a japonská vláda své vojáky prohlásila za mrtvé. Což ale nebyla ve všech případech pravda: Nakamura přežil s malou skupinkou vojáků a stáhl se do pralesa, kde pokračoval v odboji. V roce 1956 se pak osamostatnil a vybudoval si v lese tábor.
Jak už padlo, Nakamura byl ve skutečnosti tchajwanský domorodec, přežití v lese tak dobře znal. Tábor ohradil bambusovým plotem, pěstoval sladké brambory a banány, chytal ryby a byl připraven k boji. Některé zdroje dokonce tvrdí, že každé ráno hrdě vztyčoval vlajku japonského císařství jako symbol odhlodlání ve válce, která už dávno neexistovala.
A tak přežíval neskutečných 30 let. Nakonec si ho v roce 1974 všiml indonéský pilot a nahlásil podivný tábor v džungli. Následovala pátrací mise a v prosinci 1974 indonéští vojáci Nakamuru konečně obklíčili. Aby si je nespletl s nepřáteli, zpívali japonskou hymnu a mávali japonskou vlajkou.
Nesmírně vyčerpaný 55letý Nakamura jim nakonec uvěřil a složil zbraně.
Příběh nicméně bohužel nemá moc šťastný konec: Nakamura nebyl etnický Japonec a byť žádal o repatriaci do Japonska, japonská vláda ho odmítla uznat za svého vojáka, byť pro ni válčil celý život. Nakamura se proto vrátil na Tchajwan, kde ho zase místní vláda pro změnu považovala za kolaboranta. Za svou celoživotní věrnost dostal od Japonska nulové ocenění a minimální důchod.
zdroj:
JCAHR / CC BY-NC-ND
Zpráva o tom, jak se s Nakamurou jednalo, prosákla na veřejnost a způsobila poprask. Autority pak pod tlakem veřejného mínění významně zvýšily Nakamurovu výplatu, ale to už moc nepomohlo.
Unavený veterán zatrpkl, propadl závislosti na alkoholu a zničil si už tak podryté zdraví. Zemřel v roce 1979.
