Ne že by v civilizované zemi politik pro takové řeči neměl skončit, píše Sme. Ale důvodů pro Topolánkův odchod z postu lídra kandidátky ODS a šéfa strany bylo za poslední rok tolik, že tento jeden nelze brát jako pravou příčinu vážně.

Už vůbec důvod nelze brát vážně dva měsíce před volbami, kdy normální strana lídry nemění. Topolánkovi přeci v ODS prošlo už tolik věcí - počínaje dřívějšími pobuřujícími výroky přes jeho nerozlučný stín, skandály oplývajícího lobbistu Dalíka, až po dovolenou s lobbisty v Toskánsku, která byla pro poměry v Česku asi největší hrozbou. 

Vedení strany Topolánka nevystřídalo dokonce ani tehdy, kdy už bylo po loňském pádu vlády a jeho vzdání se poslaneckého mandátu nad slunce jasnější, že expremiér definitivně politiku psychicky nezvládá a je jen unavenou, náladovou a duševně labilní troskou lídra. Kde se v jeho spolustranících najednou vzalo tolik zodpovědnosti a morálního pobouření? 

Topolánka o post nepřipravily nedávné výroky, ale strmě padající preference strany, které mezi jejími politiky vyvolaly paniku. Za preference přitom tito lidé mohou stejně jako jejich odcházející šéf. Jak může Topolánkovi cokoli vyčítat strana, která si už tolik let drží či spíše hýčká jeho vnitrostranického oponenta a podrážeče nohou Béma, a nechce nic udělat s korupcí skrz naskrz prorostlým Bémovým pražským královstvím? 

ODS si volební porážku zaslouží (stejně jako si Česko nezaslouží vítězství a vládu Paroubkovy levice spolu s komunisty). Ne však proto, co ze strany udělal Topolánek, ale proto, že se ani pod jeho vedením nezbavila svých nejhorších vlastností a lidí, píše Sme.