Slavný zpěvák prozradil pravdu o honorářích a rivalitě s Gottem: "Ty nuly jsem ani neuměl spočítat"

Z neznámého zámečníka hvězdou přes noc

Cesta na vrchol nebyla pro Dalibora Jandu zrovna procházkou růžovým sadem. Rok 1983 byl pro něj spíše o přežití. V anketě Zlatý slavík skončil až na hlubokém 50. místě a mezi smetánku populární hudby vůbec nezapadal.

„V roce 1983, když jsem byl ještě padesátý, tak mě spousta umělců ani nepozdravila. Najednou o dva roky později už mě zdravili všichni,“ vzpomíná s úsměvem zpěvák na obrovský životní zlom.

Popularita rostla raketovým tempem a z bývalého zámečníka, kterým Janda původně byl, se stal idol davů. Kapela jezdila desítky koncertů měsíčně a vyprodávala obrovské sportovní haly. Úspěch ale nepřinesl jen radost.

Gott to prý opravdu čekal

V osmdesátých letech byl na absolutním vrcholu popularity Karel Gott a málokdo si vůbec dokázal představit, že by ho někdo mohl z pomyslného trůnu sesadit. Dalibor Janda však patřil k hrstce těch, kterým se to podařilo – dokonce třikrát, poprvé v roce 1986.

Tehdy bylo běžným zvykem, že se ti nejlepší zpěváci a kapely z celého žebříčku Zlatého slavíka vydávali na společná koncertní turné, aby oslavili úspěch s fanoušky po celé republice.

Jenže jakmile božský Karel skončil druhý, rázem prý ztratil zájem.

„Když Karel nevyhrál a skončil druhý nebo třetí, většinou se omluvil a nepřijel. Říkal, že má hodně práce v Západním Německu a podobně. Nás s Peterem Nagym a Mirem Žbirkou to trochu mrzelo. Myslím, že by se nad tím mohl více povznést,“ popsal Janda pro CNN Prima News.

Z dělnického platu milionářem

Obrovský úspěch logicky znamenal i finanční vzestup, který byl pro zpěváka původem ze skromných poměrů naprosto nepředstavitelný. Janda pracoval jako dělník v podniku Sigma Hranice s platem zhruba 1 700 korun měsíčně. Poté však vydal legendární album Hurikán, kterého se bleskově prodalo přes 360 tisíc kusů.

„Když mi přišly první peníze za rok 1986, úplně mě to zaskočilo. Ty nuly jsem ani neuměl spočítat. Nemohl jsem kvůli tomu ani spát,“ přiznal upřímně Janda.

Není bez zajímavosti, že samotné vyprodané koncerty tolik nevynášely – za nabitou sportovní halu s 15 tisíci lidmi dostával pouhých 600 korun. Hlavní příjmy pramenily právě z podílů z prodaných desek a prodeje plakátů přímo na vystoupeních.

S úsměvem navíc dodává, že navenek to tehdy vypadalo mnohem luxusněji, než jaká byla realita. „Jezdili jsme žigulíky, protože měly velký kufr a vešla se do nich aparatura. Lidé si mysleli, že je to jen na oko a doma máme mercedesy. Jenže z těch honorářů bychom si na ně nikdy nenašetřili,“ vysvětluje zpěvák.

Rostoucí bohatství ale neušlo pozornosti komunistického režimu. Z někdejšího Ústředního výboru mu brzy přišel dopis s bizarním požadavkem. Úředníci po něm chtěli, aby odevzdal polovinu všech svých příjmů státu. Janda se však nenechal zastrašit a bránil se přes právníka.

Definitivní vysvobození mu ale nakonec přinesl až pád totality v roce 1989.