Radioaktivní skaut: Sedmnáctiletý mladík si v kůlně postavil funkční jaderný reaktor

Nějak se zabavit je prostě potřeba. Ať už vás baví třeba stavět něco ze dřeva, opečovávat bazalku, malovat vodovkami, hrát videohry nebo třeba jezdit na koni – zkrátka proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Což vzal před 30 lety opravdu doslova jistý sedmnáctiletý skaut David Hahn.

Vzpomeňte, co jste tak měli ambice postavit v sedmnácti? Vlastní motokáru? Vlastní bunkr? Možná vlastní pivnici? Ne tak David. David, kterého fascinovala chemie a fyzika, se rozhodl postavit vlastní nukleární reaktor, jak vzpomíná IFL Science.

Cíl byl jasný: Množivý reaktor, tedy zařízení, které produkuje víc paliva, než kolik do něj vstupuje. Což na první dobrou zní nemožně, ale podobné reaktory v komerční sféře fungují už desítky let: Jádro z plutonia-239 obalené uranem-238 se rozpadá, neutrony z plutonia pohlcuje právě uran, který se tím mění na uran-239, což je ale silně nestabilní izotop, který se rychle rozpadá na neptunium-239. I to ale není moc stabilní a dále se rozpadá zpět na plutonium-239, což bylo vstupní palivo.

Nejedná se o jediný palivový řetězec, běžně se používá také cyklus uranu a thoria, ale ruku na srdce, na těchto technikáliích až tak nezáleží. Důležité je, že David Hahn chtěl jeden takový reaktor mít doma. A jak se rozmyslel, tak učinil. Zvolil k tomu ideální laboratoř: Kůlnu své maminky.

Jak se dočteme v reportáži od Harper's Magazine, David nevyloupil žádnou střeženou laboratoř nebo něco podobného, ale začal střádat plynové lampičky, z nichž pomalu izoloval thorium, ze starých budíků se svítícími ciferníky extrahoval radium, z detektorů kouře doloval americium a z puškohledů dokázal rafinovat tritium. Všechny tyto vysoce nebezpečné materiály vařil, drtil a tavil v zavařovacích sklenicích. Protože proč ne.

Nakonec se mu sice nepodařilo ukočírovat opravdu funkční palivový cyklus množivého reaktoru, místo toho však zkonstruoval sice primitivní, ale zato silně radioaktivní zdroj neutronů.

Jakmile jeho Geigerův počítač začal vřeštět jak u Černobylu, Hahnovi došlo, že to poněkud přehnal. Naložil toxický náklad do kufru a snažil se ho zbavit. Jenže ho zastavila policie a když Hahn muže zákona varoval, ať kufr raději neotevírají, byl zatčen kvůli podezření z výroby bomb.

Analýza jeho auta pak vykázala tak vysokou radiaci, že to spustilo automatické pohotovostní programy amerických tajných služeb a Hahn měl najednou na krku celou řadu autorit v čele s FBI, která zjišťovala, jestli mladík takhle náhodou nepostavil atomovku.

Odborníci prozkoumali Hahnovu kůlnu a zjistili úroveň radiace až 1000krát vyšší, než je běžné. Celé okolí pak museli prohlásit za zamořené a veřejně nebezpečné, načež mladíkovou kompletní laboratoř zalili do olověných sudů a pohřbili v poušti.

Dokonce bylo potřeba i odkopat celou svrchní vrstvu zamořené zeminy, z čehož byla jistě Hahnova maminka celá radostí bez sebe. Jako by nestačilo, že přišla o kůlnu.

Hahn se nakonec vyhnul obvinění z terorismu či veřejného ohrožení, protože se neprokázalo, že by jednal v zájmu někomu ublížit. Ale pozor, sám mladý fyzik později přiznal, že to, co u něj agenti našli, byly pouhé zbytky, protože mu maminka už dřív na jeho laboratoř přišla a když našla lahůdky jako kapsle thoria, zkumavky radia a radioaktivní prášek, všechno vzala a vyhodila.

Úplně normálně do popelnice.

Co se s tímto materiálem stalo, dodnes nikdo netuší.