Pudy z pravěku v 21. století: Prokrastinace, puntičkářství, kousání nehtů. Vědci zjistili, kde se bere chování, kterým si jen škodíme

Nejspíš nikdo nepochybuje o tom, že pokud bychom srovnali řekněme "kvalitu života" v dnešní době a pravěku, máme se dnes přeci jen o něco málo lépe. Na vycházce nás zpravidla nic neloví, při snaze neumřít hlady se nemusíme nechat ušlapat žádným mamutem a před mrazem, deštěm, bouří a jinou nepřízní živlů se většinou máme kam bezpečně schovat.

Naše mozky si ale geneticky velmi dobře pamatují dobu, kdy byl každý den bojem o život. Nárůst kvality života je přeci jenom záležitost především posledních staletí a evoluce na tak rychlou změnu zkrátka ještě nestihla naplno reagovat. 

I dnes tak můžeme běžně sledovat celou řadu vzorců chování, které pocházejí z pravěké snahy přežít. Do dnešní společenské situace už se ale nehodí a jen si jimi škodíme.

Za vším stojí jedna prapůvodní pravěká hrůza: Strach z neznámého. Neznámé znamená nebezpečné a mozek má potřebu přetvářet neznámé situace v takové, které můžeme předvídat a ovládat. Což někdy ústí v nevhodné chování a sebepoškození, protože mozek radši sám pro sebe vytvoří malou známou hrozbu, než aby riskoval velkou neznámou zvnějšku.

Řečeno lidskou řečí: Hrozí vám například neznámo či selhání, když máte jít ven něco zařídit či se třeba hlásit o novou práci nebo plnit zadání projektu? Mozek se může co to jen jde snažit, abyste to raději odložili nebo úplně zrušili a zůstali doma, protože taková situace je naopak známá, předvídatelná a proto bezpečná. Že kvůli tomu třeba přijdete o příležitosti, ztratíte kontakty nebo se dostanete do problémů v práci, už je mu jedno.

Mozek má totiž hluboko zakódovanou snahu přežít a vyhnout se nebezpečí jako absolutní prioritu, štěstí či spokojenost už jsou druhotné. Vždy, bez ohledu na skutečné životní důsledky, bude proto preferovat známé prostředí a situace s co nejmenším rizikem překvapení.

Odkládání i puntičkářství jsou de facto dvě strany té samé mince: Obojí souvisí s přístupem k úkolu a snaze vyhnout se nebezpečí, byť reálně žádné hrozit vůbec nemusí. A jako třešnička pak často přichází ještě pocit viny a obviňování sebe sama.

„Náš mozek upřednostní selhat v podmínkách, které si diktujeme sami, před vnějším rizikem. Sám sebe cvičí v kontaktu s nepřátelským prostředím tak, že ono nepřátelské prostředí sám pro sebe vytváří, protože je to lepší než nepřátelství od ostatních,“ píše klinický psycholog Charlie Heriot-Maitland, autor nové knihy o duševním zdraví.

Výsledkem může být sebepoškozující chování: „Mozek se raději bude vypořádávat s malou, kontrolovanou hrozbou, kterou si sám vytvoří, než neznámou, nepředvídatelnou hrozbou zvenčí,“ uvádí Heriot-Maitland.

Příkladů podobného chování lze jmenovat celou řadu: Třeba kousání nehtů, již zmíněná prokrastinace či puntičkářství a nebo třeba také shazování vlastních schopností, kterým si sami přivodíme neúspěch.

„Pokud máme pocit, že v něčem nejsme dobří, podvědomě se nesnažíme naplno a výsledek je opravdu horší, než by být mohl, pokud bychom šli do práce s plným sebevědomím,“ vysvětluje psycholog.

Podobné chování a tendence nelze jen tak vymazat lusknutím prstů, jsou zkrátka zakódovány příliš hluboko. Pomůže ale, pokud člověk pochopí, že se jedná o snahu mozku mu pomoci, ne uškodit.

Důležité je podle odborníků především zpomalit a najít místo obviňování spíše soucit k sobě samému, díky čemuž se lze snáze vymanit z cyklu škodlivého chování.