Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 6°C Slabý déšť

První ředitel Jedličkova ústavu učil své tělesně postižené 'zpěváčky' samostatnosti

První ředitel Jedličkova ústavu učil své tělesně postižené 'zpěváčky' samostatnosti
František Bakule a jeho "zpěváčci". Na škole v obci Družec působil v letech 1898 až 1900 | zdroj: Fotoarchiv obce Družec

František Bakule, pozapomenutá postava českého školství. Svými novátorskými metodami první ředitel Jedličkova ústavu provokoval i vzbuzoval obdiv. Pod heslem "Chci, a proto umím" dosahoval obdivuhodných výsledků nejen u svých zdravotně postižených svěřenců.

Enfant terrible české pedagogiky, jak je někdy František Bakule (1877 – 1957) nazýván, se narodil 18. května 1877 v Lidmovicích u jihočeských Vodňan do selské a velmi muzikální rodiny. Snad i to jej předurčilo k životní dráze pedagoga, na kterou se plný ideálů vydal po studiích v píseckém gymnáziu a učitelském ústavu v Příbrami.

Jeho prvním působištěm byly Vrapice u Kladna, o rok později nedaleký Družec. Nemile překvapen, "jak nedostatečně jej učitelský ústav vybavil pro praxi", hledal František následně svou individuální cestu výuky.

Metody nevolil úplně tradiční. Podporoval u žáků vlastní uměleckou tvorbu, osobní zkušenost namísto teorie, autoritativní výuku nahrazoval vzájemnou důvěrou a volnějším vztahem mezi žákem a učitelem. Vyučoval v přírodě, nacvičoval s dětmi divadelní představení, založil dětský časopis i první pěvecký sbor.

Jak už to bývá, někteří jej obdivovali, jiní naopak. Z dalšího působiště v Kozlech u Všetat byl kvůli sporům s nadřízenými převelen do Malé Skály, kde zakotvil na delší dobu.

Uměním proti alkoholu

Železnobrodsko je krajem krásným, ale chudým, kromě dětské práce tam v té době bujel alkoholismus, a to i u dětí (dle studie z roku 1907 nepila alkohol pouhá pětina zdejších mladistvých).

Bakule se snažil žákům ulehčit a vytrhnout je ze špatných podmínek. Otevřel jim svou knihovnu, povzbuzoval je k vlastním výtvorům literárním i výtvarným. Příspěvky do jím založeného časopisu Krásné čtení byly na tak vysoké úrovni, že čtenáři nechtěli věřit v autorství dětí.

"Volná kázeň" formou rozhovoru a přátelské hovory mezi pedagogem a žáky ovšem znovu vzbuzovaly protichůdné reakce – ocenění i kritiku. Z té byl svorně vyňat způsob výuky hudby. 

Sborový zpěv považoval Bakule za důležitou emocionální součást výchovy. Řídil se zásadou, že hudebního pokroku lze pomocí vhodného působení dosáhnout u každého. "Neužíval jsem systematického postupu, užívaného na hudebních školách, v němž jsou všude jen noty, spousta hudební teorie a úmorné chvilky intonační. Vytvořili jsme si jakousi globální metodu zpěvní: všecko, co dítě o zpívání písničky potřebuje vědět a umět, učí se přímo na písničce samé."

Ředitelování v Jedličkově ústavu

Maloskalský pobyt netradičního pedagoga končí nabídkou profesora MUDr. Rudolfa Jedličky (1869 – 1926) na místo ředitele pro nově otevíraný ústav pro zmrzačené děti (založen roku 1913). Bakule s radostí přijal, a stal se tak prvním ředitelem Jedličkova ústavu.

Pro své nové svěřence propaguje tvůrčí fyzickou práci s uměleckými aspiracemi. Snaží se, aby se postižené děti staly co nejvíce soběstačnými. "Mé děti mají se naučit žít. Musí tedy poznat, co je život. Skutečný život. Pro ten mají být vychovány." V ústavu proto vznikaly košíkářské, truhlářské, knihvazačské a další dílny.

Po vypuknutí první světové války vznikla v Jedličkově ústavu škola pro válečné invalidy, v níž se uplatňovala koedukace "mrzáčků" s postiženými vojáky, připravujícími se na návrat do života. Z ředitelova popudu dochází i ke spolupráci mezi zdravými a postiženými dětmi.

Bohužel v době poválečné musel Bakule Jedličkův ústav opustit pro neshody s představenstvem. Spolu s ním odešli i někteří z učitelů a chovanců, mnozí s vážným postižením. Stali se základem nového Bakulova Ústavu výchovy životem a prací.

Vůdce nejen bezrukého Frantíka

"Náš duchovní i praktický vůdce, ředitel Bakule, byl nucen z vážných důvodů opustit ústav. Tato změna zapůsobila velice na naše srdce. Měli jsme ho rádi, a proto jsme se ihned rozhodli: Půjdeme s vámi!" vzpomínal jeden z prvních svěřenců František Filip, sám protagonista nevšedního životního příběhu.

Přezdívka "bezruký Frantík" napovídá postižení, o němž hovoří ve své autobiografické knize. Přes vrozené nevyvinutí horních končetin se naučil dělat nohama všechno možné od pití kávy z hrnečku, zapínání knoflíků u košile, psaní na stroji až k řízení osobního automobilu.

To také úspěšně předvedl na americkém pěveckém turné před Henry Fordem, za což od automobilového magnáta získal vůz s úpravou na nožní ovládání. Prezidenta Spojených států, s nímž se osobně setkal v Bílém domě, pro změnu pozdravil poněkud překvapivě podáním nohy, z níž si předtím sundal botu.

Namísto žebráka se "bezruký Frantík" stal spisovatelem a podnikatelem, dvakrát se oženil a měl děti. "Drobná postava, pečlivě oholen, dokonale oblečen, ale rukávy jeho přepychových kabátů byly prázdné," popisuje jej "Vyprávění o figurkách, lidech a lidičkách města Brna". Jeho osobu rovněž zmiňuje starý Valerián v podání Františka Filipovského ve filmu "Jak svět přichází o básníky".

Po nástupu komunistů byla Filipova firma znárodněna a on obdržel invalidní důchod. "Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák…"

Bakuleho zpěváčci

Začátky Bakuleho nového ústavu nebyly nicméně lehké. Stálé bydlení nebylo a výdělek sháněli všelijak, například hraním loutkového divadla. Roku 1920 se podařilo zajistit ubytování na pražském Smíchově, kde byly za pomoci štědrého daru Amerického červeného kříže zřízeny řemeslné dílny v tzv. Kalendovce. Chlapci a děvčata se zde věnovali řezbářství, košíkářství, malování a ručním pracím.

Téhož roku vznikl proslulý pěvecký sbor jménem "Bakuleho zpěváčci", tvořený dětmi postiženými i zdravými, které později převažovaly. První veřejné vystoupení se konalo v Národním domě na pražských Vinohradech.

Sbor získával na popularitě a zanedlouho koncertoval po celé republice, často míval i tři vystoupení za den. V letech 1923 - 1930 absolvoval řadu koncertů v zahraničí. První turné vedlo coby poděkování za pomoc do čtrnácti velkoměst Spojených států, kde "Zpěváčky" osobně přijal i americký prezident Warren G. Harding. Následovalo Německo, Dánsko, Švýcarsko a Maďarsko, největší úspěch pak sklidil v roce 1929 francouzský zájezd. Zahraniční kritiky byly jednoznačně kladné.

A důvod úspěchu? Tehdejší dětské pěvecké sbory se zaměřovaly na dokonalé technické provedení, Bakule kladl důraz na citový prožitek. A právě procítěné podání ohromovalo publikum u nás i v cizině. V repertoáru byly emocionálně laděné lidové písně a balady, skladby Janáčkovy, Smetanovy, Fibichovy a podobně, vše ve čtyřhlasé úpravě. Za čtrnáct let sbormistrovského působení připravil Bakule 3296 vystoupení, z toho 335 zahraničních.

Výtěžky z koncertů přispěly k dokončení Bakuleho ústavu a po několik let plnily jeho pokladnu. Bohužel finanční problémy, nemálo umocněné hospodářskou krizí, stále přetrvávaly, až nakonec v roce 1937 vyvrcholily jeho dražbou.

Teprve o mnoho let později byly spravedlivě doceněny novátorské metody neúnavného pedagoga, který předběhl svou dobu. František Bakule zemřel všemi zapomenut 15. ledna 1957.

Zdroje:
Vlastní