Z příběhů známých českých celebrit běhá mráz po zádech. Proč ženy nedají včas na první red flags
10. 7. 2026 – 12:43 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Na začátku to často vypadá jako velká láska. Partner je pozorný, ochranitelský a chce trávit každou volnou chvíli spolu. Jenže právě to, co zpočátku působí romanticky, se může postupně změnit v kontrolu, manipulaci a strach.
Odborníci upozorňují, že domácí násilí i toxické vztahy jen výjimečně začínají první fackou. Mnohem častěji jim předcházejí nenápadné varovné signály, kterým se dnes říká „red flags“. O tom, jak snadné je je přehlédnout, otevřeně promluvilo i několik známých českých žen.
Míša Nosková: První varování viděla, ale snažila se je omlouvat
Nejotevřeněji o své zkušenosti hovoří zpěvačka Michaela Nosková. Dnes říká, že zpětně dokáže přesně pojmenovat okamžiky, kdy se vztah začal měnit. Tehdy je ale omlouvala, věřila, že jde jen o náročné období, a chtěla za každou cenu udržet rodinu pohromadě kvůli dětem.
Později popsala, že přišla manipulace, kontrola, izolace od okolí i postupná ztráta sebevědomí. Situace nakonec skončila policejním vyšetřováním a soudními spory. Nosková se rozhodla svůj příběh zveřejnit nejen v médiích, ale také v knize, v níž otevřeně popisuje celý vztah – od prvních nenápadných varovných signálů až po chvíli, kdy pochopila, že dál už takto žít nemůže. Dnes jako ombudsmanka organizace pomáhající obětem domácího násilí opakovaně vyzývá ženy, aby první varovné signály nepřehlížely.
Bára Basiková: Když vztah bere víc energie, než dává
Také zpěvačka Bára Basiková se ve svých rozhovorech několikrát vracela k náročným partnerským vztahům a obdobím, která pro ni byla psychicky vyčerpávající. Popsala, že dlouhodobé napětí, manipulace nebo neustálý pocit nejistoty dokážou člověka připravit o sebevědomí stejně spolehlivě jako otevřené konflikty. Její zkušenost připomíná, že toxický vztah nemusí vždy provázet fyzické násilí. I dlouhodobý psychický tlak může zanechat hluboké následky.
Ivana Jirešová: Ani rozchod nemusí znamenat konec problémů
Herečka Ivana Jirešová v minulosti otevřeně mluvila o velmi náročném období po rozpadu vztahu a vleklých sporech o dceru. Popsala, jak vyčerpávající mohou být dlouhodobé konflikty, které zasahují nejen bývalé partnery, ale i děti a celé rodiny. Její příběh ukazuje, že psychický tlak nemusí skončit okamžikem rozchodu a jeho následky mohou člověka provázet ještě dlouhé roky.
Kateřina Brožová: Pravdu si přiznala až po letech
Velmi otevřeně o své zkušenosti promluvila také Kateřina Brožová. Přiznala, že byla obětí psychického i fyzického násilí, ale dlouho si odmítala připustit, co se vlastně děje.
„Člověk si nerad přizná pravdu. Snaží se všechno omlouvat, hledá výmluvy a doufá, že se partner změní,“ svěřila se v pořadu Showtime. Dodala, že právě popírání reality bylo jednou z největších překážek, proč neodešla dříve.
Vendula Pizingerová: Bála se i zazvonění telefonu
Stejně silný příběh sdílela také Vendula Pizingerová. V pořadu 13. komnata popsala, že se bála zavolat policii, protože měla strach z reakcí okolí i z medializace.
Dodnes vzpomíná na okamžiky, kdy jí na displeji telefonu vyskočilo jméno bývalého partnera a ona okamžitě pocítila paniku. Právě proto se po letech rozhodla o všem promluvit. Věří, že její zkušenost může dodat odvahu ženám, které se stále bojí udělat první krok.
Proč ženy zůstávají?
Právě tato otázka zaznívá po podobných příbězích nejčastěji. Psychologové ale upozorňují, že odpověď není jednoduchá. Domácí násilí obvykle začíná nenápadně – přehnanou žárlivostí, kontrolou telefonu, zákazem kontaktů s přáteli nebo neustálou kritikou. Oběť postupně ztrácí jistotu sama v sebe a začne věřit, že za partnerovo chování může.
Velkou roli hraje také strach. Ženy se bojí o děti, o finanční zajištění, o vlastní bezpečí nebo o to, že jim okolí nebude věřit. Proto bývá odchod z násilného vztahu jedním z nejtěžších rozhodnutí v životě.
Každé svědectví může zachránit další ženu
Příběhy známých Češek připomínají, že domácí násilí ani toxické vztahy se nevyhýbají nikomu. Mohou zasáhnout úspěšné herečky, zpěvačky i ženy, které navenek působí sebejistě a spokojeně. Právě proto mají jejich otevřené výpovědi takový význam. Ukazují, že první varovné signály není radno přehlížet a že požádat o pomoc není projev slabosti, ale odvahy. O tom, kam až může přehlížení varovných signálů vést, tragicky vypovídá i příběh Moniky Monyové.