Možná v tom je i určitý fígl. Ale spíš než kouzlo jde o kombinaci přesně vyslovených slov a upřímně prožitých emocí, bez přetvářky, bez tlaku. Právě nátlakem totiž můžeme vlastní přání nevědomky brzdit. Je to jemná alchymie, která má ale jasná pravidla. Jak tedy poslat vesmíru vzkaz tak, aby konečně dorazil na správnou adresu a splnil se?

Přejete si to, co vlastně nechcete

Myslíme si, že když vyslovíme přání, vesmír nebo naše podvědomí mu rozumí přesně tak, jak ho formulujeme. Jenže to je omyl. Naše mysl totiž často vůbec nevnímá zápory. Když si řeknete: „Nechci být sama,“ to hlavní, co zaznívá, je slovo „sama“.

Namísto toho je mnohem účinnější říct si: „Jsem ve šťastném a láskyplném vztahu.“ Formulace přání v přítomném čase, pozitivně a konkrétně, není žádná ezoterika. Je to technika, která vychází z principů neurolingvistiky a fungování podvědomí. Když si totiž něco přejeme tak, jako by to už bylo skutečné, nastavujeme vnitřní systém tak, aby tomu šel naproti.

Přejete si v budoucím čase

„Chtěla bych... kéž bych... snad jednou...“Možná to zní nevinně, ale těmito větami dáváte jasně najevo, že to, po čem toužíte, ještě není tady. A vaše podvědomí vás v tom stavu poslušně nechává – ve fázi čekání. Jenže když pořád čekáte, nemůžete přijímat. Jste nastavení na „možná někdy“, ne na „děje se to teď“.

Co pomáhá? Mluvit, jako by to už byla vaše realita. Místo vágních přání si představte konkrétní stav: „Mám práci, která mě naplňuje.“ „Žiju v domově, kde se cítím v bezpečí.“Tím nejen měníte formulaci, ale doslova přelaďujete svou mysl i tělo na frekvenci splněného přání. A právě tehdy se začínají dít věci.

Nepřání, ale strach

Možná si něco přejete, ale sotva to vyslovíte, v hlavě vám začne šeptat tichý sabotér: „Co když to nezvládnu? A co když mě odmítnou?“Strach je totiž často to, co přání zastaví ještě dřív, než se vůbec stačí nadechnout. Můžete mít sebelepší záměr, ale pokud v sobě máte víc pochybností než důvěry, ten vnitřní rozpor všechno zbrzdí.

Zkuste si položit jednoduchou, ale zásadní otázku:Co by se stalo, kdyby se to opravdu splnilo? Vyděsilo by vás to? Ochromilo? Možná se vám nechce přiznat, že vás vlastní přání zároveň trochu děsí. Ale právě v tom okamžiku je důležité být k sobě upřímní. Přání totiž potřebuje volný prostor, ne odpor skrytý pod povrchem. Teprve když ho přijmete beze strachu, může k vám skutečně přijít.

Emoce jsou palivo přání

Slova nestačí. Přání totiž není jen věta na papíře nebo vyslovená prosba – je to vnitřní stav. Aby mělo sílu něco skutečně proměnit, musí být prožité.

Zkuste si představit, že se to, po čem toužíte, už stalo. Zavřete oči. Jak byste se cítili? Radost? Uvolnění? Vděčnost?Právě tyhle emoce jsou tím, co vaše přání pohání. Tělo totiž na emoce reaguje mnohem silněji než na pouhá slova. A když přání spojíte s pocitem, dáváte mu šanci zakořenit nejen v mysli, ale i v těle. A odtud už je to jen kousek do reality.

Přání není rozkaz

Ať už věříte na vesmír, Boha, životní sílu nebo jen vlastní intuici, jedno je jisté – to, čemu přání adresujete, není sluha na povel. Je to spíš spoluhráč, který vnímá tón vaší žádosti stejně silně jako její obsah.

Přání vyslané s nátlakem často naráží. Oproti tomu přání, které v sobě nese vděčnost a důvěru, má mnohem větší šanci projít. Rozdíl je jemný, ale zásadní. Místo „Dej mi to!“ zkuste formulaci jako: „Děkuju, že se to už děje. Děkuju, že ke mně přichází přesně to, co potřebuji.“

Nechte svá přání plynout s lehkostí. Ne jako požadavky, ale jako tichou víru, že to správné už je na cestě.

Zkuste si to dnes večer

Až budete mít chvíli pro sebe, vezměte si papír. Napište si jedno jediné přání. Nepište víc, jen jedno. Ale dejte mu formu, která má sílu něco skutečně změnit.

Formulujte ho v přítomném čase, pozitivně, co nejkonkrétněji. Vložte do něj pocit, jako by se už dělo. A nakonec přidejte vděčnost – tu tichou, vnitřní, upřímnou.

Třeba takto: „Jsem v bezpečí, milovaná a mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují. Děkuju.“

Pak si to přečtěte nahlas. Zavřete oči. A na chvilku se do toho pocitu úplně ponořte. Možná právě v tom jediném okamžiku začnou věci nenápadně měnit směr.