Máme jim to vůbec za zlé? Možná občas ano. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Dívat se, s jakou něhou a bezmeznou láskou pečují o našeho Petříka nebo Aničku, bývá dojemné. Jsou z nich úplně unešení. A někdy dokonce trpí víc než my, když děťátko pláče, má teplotu nebo si jen nechce vzít ponožky. Občas to s péčí přeženou, což může novopečené rodiče trochu rozčilovat. Ale na druhou stranu  není to vlastně krásné? Jako by si zamilovali dítě, které není jejich, s ještě větší silou, než kdy milovali to své. Možná proto, že tentokrát už vědí, jak rychle to všechno uteče.

Zajímalo nás, proč někteří prarodiče říkají, že svá vnoučata milují ještě víc než vlastní děti – a tak jsme se jich na to přímo zeptali.

A pokud jste sami prarodiči, nejspíš vás jejich odpovědi vůbec nepřekvapí. Spíš vám potvrdí to, co už dávno cítíte a víte.

Druhá šance: Co pokazili u vás, chtějí napravit u vnoučat

Mnoho prarodičů vnímá vnoučata jako dar, ale také jako příležitost. Příležitost udělat věci jinak než tehdy, když sami vychovávali své děti. Tehdy je tlačil čas, práce, povinnosti a často i obavy, aby všechno zvládli správně. Dnes už je nehoní hypotéka ani ranní budík. Mají více klidu, zkušeností i nadhledu a hlavně mají čas.

Tentokrát mohou být skutečně přítomní. Více naslouchat, více se smát, méně hodnotit. A možná právě v tom spočívá celé kouzlo  v lásce, která není svázaná odpovědností, ale roste z čisté radosti a opravdového zájmu.

Bez výchovy, bez odpovědnosti. Jen čistá láska

Zatímco rodiče řeší, jestli má dítě úkoly hotové, kolik zeleniny snědlo a proč zase odmlouvá, prarodiče si užívají úplně jinou roli. Nemusí vychovávat, vysvětlovat ani nastavovat hranice. Nejsou ti “přísní“ – jsou ti, co mají vždycky po ruce bonbon, pohlazení a nadhled.

Prarodiče nejsou unavení z každodenní rutiny, a tak se dokážou smát i tomu, co by rodiče v tu chvíli možná spíš vytočilo. Dovolí čokoládu před obědem, nechají děti spát v obýváku ve stanu z dek a klidně vypráví pohádku i ve dvě ráno, když je potřeba. Protože teď už vědí, že čas s malým člověkem, který je bezpodmínečně miluje, je ten největší poklad.

A možná právě proto jsou pro děti tak kouzelní. Protože dávají lásku, která nic nevyžaduje. 

Vnoučata jako lék na stáří a samotu

Pro mnoho seniorů jsou vnoučata víc než jen radostí, jsou novým smyslem života. Díky nim neztrácejí kontakt s mladým světem, slyší o moderních technologiích, trendech i školních radostech a starostech. A především se opět cítí potřební.

Tam, kde už s vlastními dětmi vyprchalo každodenní blízké pouto, vzniká nové a hluboké spojení. Vnouče je totiž někdo, komu mohou předat své příběhy, zkušenosti i lásku a kdo jim na oplátku vdechuje svěžest a naději. V jejich přítomnosti nejsou jen babičkou nebo dědečkem. Jsou hrdiny, vypravěči, ochránci i parťáky na životní cestě, která dostává nový dech.

Se svými dětmi měli boj. S vnoučaty mají konečně klid a pohodu

Vzpomínáte na nekonečné hádky o vychované ponožky, rozbitý mobil, poznámku z chemie nebo první piercing? Rodičovství bylo pro mnohé dnešní prarodiče permanentním bojem o autoritu, pravidla a kontrolu. Chtěli to zvládnout co nejlépe, ale často v tom shonu chyběl prostor na pochopení, trpělivost nebo obyčejné obejmutí ve správný čas.

Dnes, s vnoučaty, je všechno jinak. Nechtějí už nic "napravovat", ani tlačit na výkon. Na modré vlasy se dívají s úsměvem, ne s výčitkou. Vědí, že to nejdůležitější není známka z matiky, ale to, jestli má dítě lásku, bezpečí a možnost být samo sebou.

A tak místo zákazů pečou palačinky, místo kázání poslouchají. Už se nebojí, že něco pokazí. Vědí, že dítě potřebuje přijetí, ne perfektní výchovu. Protože kde je klid, tam může vyrůst důvěra. A kde je důvěra, tam se tvoří to nejkrásnější pouto, jaké mezi člověkem a člověkem může být.

Děti milujeme, ale vnoučata… to je láska na druhou bez podmínek

Láska k dětem je silná, bezpodmínečná, ale často svázaná obavami, zodpovědností a tlakem na to, „aby z nich něco bylo“. Rodič miluje, ale zároveň vychovává, formuje, usměrňuje. Často bojuje nejen s dítětem, ale i sám se sebou.

S vnoučaty je to jiné. Láska k nim je svobodnější, lehčí, ale zároveň o to hlubší. Není v ní tolik strachu ani očekávání. Je v ní prostě radost být. Prarodiče už vědí, že život nefunguje podle návodu. A tak se neptají, kolik má vnouče jedniček, ale jestli je šťastné.

Dovolí si milovat naplno, bez podmínek, bez tlaku, bez "mělo by se". A právě proto jsou pro děti tím nejkrásnějším přístavem, bezpečným, laskavým a vždy otevřeným.

Občas nastane i žárlivost

Ano, stává se, že i bezdětní strejdové a tety někdy tiše žárlí na ty nejmenší. Najednou už nejsou středem pozornosti, babička nepeče jejich oblíbený koláč, ale ten, co má rád malý Matýsek. Děda už nemluví o jejich novém autě, ale nadšeně ukazuje první kresbičku vnoučete. A i když dobře vědí, že je to přirozené a že láska k dítěti nic neubírá z lásky k nim, přece jen to někdy trochu zabolí.

Ale i tahle jemná vnitřní žárlivost má tendenci roztát v momentě, kdy poprvé slyší to upřímné dětské: "Teto, pojď si hrát." Protože právě tehdy pochopí, že v tom malém človíčku možná našli nového parťáka, se kterým se dá svět znovu prožívat jinak, s radostí a beze slov.