Příběh neuvěřitelné vůle: Japonský voják se třicet let po konci války skrýval v džungli. Nevěřil, že přišel mír
19. 4. 2026 – 10:35 | Magazín | Jiří Rilke
Oddanost opravdu skoro až za hrob. Japonský voják nevěřil, že válka skončila, a sám bojoval dál skoro třicet let.
Rozkaz zněl jasně, smějí se diváci, kteří dobře znají legendární českou komedii Pelíšky. Jenže když jste voják plně oddaný své zemi a vojenský rozkaz respektujete víc než cokoliv jiného, můžou se odehrát příběhy, kterým se skoro nechce věřit.
Japonský voják Hiró Onoda bojoval během druhé světové války a rozkaz, kterým se on i jeho spolubojovníci řídili, byl naprosto jasný a nenechávající žádný prostor k interpretacím: Nevzdat se. Nikdy. Za žádnou cenu, za žádných okolností.
Jak vzpomíná The Guardian, tehdy dvacetiletého Onodu a několik dalších vojáků rok před koncem války právě s tímto rozkazem a příkazem, aby čekal na příchod císařské armády, vyslali na malý filipínský ostrov Lubang.
Když o rok později Lubang dobyli spojenci, Onoda se spolu s třemi druhy, vojínem Akacu, desátníkem Šimadou a vojínem Kozukou, stáhli do místních hustých lesů a v domnění, že jde o nepřátelské kolaboranty, začali vést gerilový boj proti místním. A válčili tak dalších třicet let.
Místní obyvatelé, vláda Filipín i vláda Japonska se samozřejmě snažili skrývající se vojáky přesvědčit, že válka už dávno skončila, jenže Onoda před nasazením absolvoval ostrý zpravodajský výcvik a byl proto přesvědčen, že se jedná o léčku nepřítele.
Jeho skupina se ale postupně zmenšovala.
V roce 1950 nevydržel izolaci vojín Akacu a „zradil“ – odešel od skupiny a vzdal se Filipíncům.
V roce 1954 zemřel při přestřelce s místní hlídkou desátník Šimada
V roce 1972 zemřel při konfliktu s policií i vojín Kozuka, když ho přistihli při vypalování rýžových polí, což byla součást zmíněného gerilového boje.
Onoda zůstal sám. Vzdát se ale pořád nehodlal. Zlom přinesla až výprava japonského studenta a dobrodruha Noria Suzukiho, který přiletěl na Filipíny, aby se s v tu dobu již legendárním Onodou osobně potkal. To se mu vzdor všem předpokladům opravdu povedlo, ale Onoda trval na svém: Rozkaz trvá, dokud ho nezruší velící důstojník, který ho vydal.
Japoncům se pak podařilo vypátrat Onodova velitele: major Taniguči už dávno nepůsobil v armádě, živil se jako knihkupec. Na žádost ale reagoval okamžitě, oblékl svou starou vojenskou uniformu a odletěl na Lubang, kde svému podřízenému oficiálně oznámil zrušení rozkazu.
Teprve v tu chvíli, skoro třicet let po válce, Onoda odevzdal svou stále perfektně fungující pušku i samurajský meč a před fotografy se neovladatelně rozplakal.
Onodův gerilový boj stál životy místních – během let zabil na třicet lidí, které mylně považoval za nepřátelské vojáky. Filipínský prezident mu ale udělil milost s tím, že byl přesvědčen, že koná svou vojenskou povinnost.
Onodův návrat do Japonska v roce 1974 pak provázelo naprosté mediální šílenství: Byl vyzdvihován jako příklad hrdiny a ideál naprosté oddanosti.
Sám Onoda ale Japonsko, které za třicet let od války prošlo obrovskými změnami, nepoznával a cítil se tam nesvůj. Hned o rok později proto emigroval do Brazílie, kde se živil jako statkář a chovatel dobytka.
V osmdesátých letech se ale přeci jen začal vracet zpátky domů a nakonec ve své domovině i dožil.
Hiró Onoda, muž s neuvěřitelnou vůli a pohnutým osudem, zemřel v roce 2014 v Tokiu. Bylo mu 91 let.