Dnes je pátek 19. dubna 2024., Svátek má Rostislav
Počasí dnes 7°C Slabý déšť

Pouze pro bílé? Před 68 lety řekla statečná Afroameričanka rozhodné „ne“

Pouze pro bílé? Před 68 lety řekla statečná Afroameričanka rozhodné „ne“
Rosu Parksovou zatkli, když odmítla uvolnit místo v autobusu bílému muži | zdroj: Profimedia

Prvního prosince 1955 odmítla Afroameričanka Rosa Parksová uvolnit v autobuse místo bělochovi. Její „ne“ se zapsalo do dějin jako přelomový krok v boji za práva černochů.

V jižních státech USA ještě v 50. letech 20. století platila nařízení o rasové segregaci a diskriminaci. V jejich rámci byly například autobusy rozděleny do tří zón: Přední část byla vyhrazena bělochům, zatímco barevní mohli sedět vzadu a uprostřed. Prostřední část však byla něčím na způsob nárazníkové zóny: pokud byla místa vpředu obsazena, mohli si je nárokovat bílí.

Už v roce 1944 odmítla Afroameričanka Irene Morganová uvolnit v autobusu z Virginie do Marylandu místo v sekci vyhrazené pro bělochy s argumentem, že pro dálkové autobusy mezi jednotlivými státy virginské zákony neplatí. V právní bitvě jí dal nakonec sice Nejvyšší soud USA za pravdu, Virginie a další státy však dlouhá léta rozhodnutí nerespektovaly a segregace v místní dopravě v rámci jednotlivých států zůstala zachována.

Nevstanu, rozhodla Parksová

Afroameričanka Rosa Parksová, která se narodila v roce 1913 v alabamském Tuskegee, zažila rasovou diskriminaci na vlastní kůži. Poté, co jí bylo kvůli barvě pleti odepřeno volební právo, zapojila se do kampaně za práva černochů a byla činná i v Národním sdružení pro podporu barevného obyvatelstva (NAACP).

Prvního prosince 1955 navečer se Rosa Parksová, která v té době pracovala jako šička v alabamském Montgomery, vracela domů ze zaměstnání. V autobuse si našla volné místo uprostřed. Rozhodně tedy neobsadila sedadlo, které jí bylo zapovězené. Když pak nastoupili další běloši a zaplnili přední část autobusu, řidič požádal čtyři cestující uprostřed, aby svá místa uvolnili bělochům. Tři z nich poslechli, Parksová ale zůstala sedět.

Řidič autobusu poté zavolal policii, která Parksovou zatkla. Soud jí později za výtržnictví a porušení vyhlášky vyměřil pokutu. Parksová ve své autobiografii později popřela některé domněnky, že neuvolnila místo jen kvůli únavě: „Nebyla jsem unavená o nic víc než obvykle na konci pracovního dne. Nebyla jsem ani stará, i když si to někteří myslí. Bylo mi 42 let, a jestli mě něco štvalo, tak to, že jsem vždycky ustupovala.“

Bojkot veřejné dopravy trval déle než rok

Případ vyvolal velkou pozornost a Afroameričané a NAACP se chopili šance zakročit proti rasové diskriminaci. Konaly se demonstrace a následoval 382 dní trvající bojkot autobusů, který organizoval mimo jiné tehdy ještě neznámý Martin Luther King a do nějž se zapojila většina černošského obyvatelstva města.

Jako alternativa k autobusům začal v Montgomery fungovat systém černošských taxíků, které vozily Afroameričany za symbolickou cenu, a řada účastníků bojkotu také prostě chodila pěšky. Nakonec uspěli a po více než roce rozhodl Nejvyšší soud ve Washingtonu, že rasová segregace ve veřejné dopravě je protiústavní. Tímto rozhodnutím ze dne 13. listopadu 1956 bylo nařízení zrušeno.

Parksová zůstala svému politickému a sociálnímu angažmá věrná po celý život, za což se jí dostalo několik ocenění. V roce 1996 jí mimo jiné tehdejší americký prezident Bill Clinton udělil Prezidentskou medaili svobody a o tři roky později obdržela Zlatou medaili Kongresu – dvě nejvyšší civilní vyznamenání v USA. Zemřela v říjnu 2005 a k její rakvi vystavené v Kapitolu se přišlo poklonit kolem 50 tisíc lidí.

Zdroje:
Vlastní, history.com