Zdražování potravin nestojí jen na zemědělcích

Zatímco média často ukazují prstem na zemědělce, že „oni“ zdražují potraviny, realita je složitější. Průměrné výkupní ceny zemědělských prvovýrobců sice rostou, ale podíl zemědělců na konečné prodejní ceně spotřebiteli je už dlouho malý.  Analýza uvádí, že například výkupní cena cukrové řepy v jednom období dokonce klesla, zatímco cena cukru pro koncového zákazníka stoupla o desítky procent. 

Navíc, podle expertního blogu Česká národní banka, je hlavní příčinou růstu cen potravin za hranicí výrobních nákladů skutečnost, že výrobní procesy – či spíše mezistupně mezi polem a regálem – dokáží promítnout náklady i marže navíc. 

Kdo na tom vydělává – a proč stát zatím nereaguje

Mezi největšími vítězi zdražování potravin v Česku stojí velké potravinářské a zemědělské holdiny a řetězce. Například holding Agrofert je popisován jako dominantní hráč domácího trhu s potravinami a zemědělskou výrobou – přičemž jeho firmy vykázaly růst tržeb v dobách zdražování. Obchodní řetězce pak podle statistiky v některých případech inkasovaly disproporčně velké rozdíly mezi růstem vstupních cen a růstem cen pro koncového zákazníka – například u vajec či mouky. 

A co stát? Regulace trhu s potravinami je sice formálně možná, ale často nedostatečná: oligopolní postavení výrobců a obchodu znamená slabší konkurenční tlak na ceny a menší prostor pro stát v přímém ovlivňování cen.  Státní kroky bývají spíše reaktivní (výzvy k objasnění důvodů cen) než systematické (pevné limity marží, závazná transparentnost). 

Když drahota není náhoda

Zdražování potravin není přirozený důsledek krize, ale dobře načasovaný byznys. Velcí hráči trhu se naučili využívat psychologii strachu – lidé slyší o inflaci, a tak automaticky přijímají vyšší ceny. Jenže zatímco inflace už měsíc po měsíci klesá, regálové ceny v supermarketech zůstávají stejné nebo dokonce dál rostou. A to není náhoda. Firmy využívají setrvačnosti spotřebitelů, kteří si na drahotu prostě zvykli. Stát sice může kontrolovat marže a zveřejňovat analýzy, ale bez konkrétních kroků – jako je zákonná povinnost uvádět výrobní náklady a přirážku – zůstane všechno při starém. Výsledek? Důchodci a běžné rodiny platí víc, aby pár firem dál vydělávalo miliardy.

Kde se dá ušetřit – a co by stát měl zlepšit

Než však zapadnete do pasivity: i vy můžete něco dělat. Sledujte akční nabídky a srovnávejte ceny mezi řetězci, dívejte se na značky pro vlastní značky obchodů (často levnější varianta), zaměřte se na přírodní sezónní produkty, které bývají levnější.

A co by měl stát? V první řadě výrazně posílit transparentnost celého řetězce od pole po regál – kolik z ceny skutečně připadá výrobcům, a kolik jde na marže. Dále podpořit konkurenční prostředí — například usnadnit vstup menších výrobců či větší import za férových podmínek — a zavést mechanismus, který by omezoval „přemrštěné“ marže obchodu v situacích extrémního zdražování. Pokud se tak nestane, budou ceny potravin – a vaše peněženka – nadále tabu-téma, které pro vás skončí špatně.