Poprava? Žádný problém. Muže rozstřílela popravčí četa, žil ještě 61 let

Lidské tělo je velmi křehký mechanismus. Špatně spíte, přeženete to s modrým světlem, málo se hýbete, vystavíte se vizuálnímu chaosu a problém je na světě. Jenže v ostrém kontrastu zase existují případy, podle kterých by se zdálo, že jsme naprosto nerozbitné, nesmrtelné stroje. Zhruba tak si musel připadat jistý Mexičan, který přežil vlastní popravu.

V roce 1915 probíhala v Mexiku krvavá revoluce. V armádě vzbouřenců pod vedením legendárního Pancho Villy bojoval i zhruba devatenáctiletý mladíček Wenceslao Moguel Herrera. 

18. března téhož roku pro něj ale měla přijít rázná a krvavá tečka. Konec ambicí, brutální a nesmlouvané utnutí nikdy neprožitého života. Padl totiž do zajetí konstitucionalistických sil a v té době se s válečnými zajatci nikdo nepáral – Moguel byl prakticky za minutu společně s dalšími rebely odsouzen k smrti zastřelením bez práva na soud.

Jak podrobně popisuje jeho anglický encyklopedický profil, praxe popravčích čet byla striktně daná: Skupina vojáků vystřelila ze svých pušek současně, aby se rozložila vina. Důstojník pak měl za úkol ještě přijít a udělit takzvanou ránu z milosti.

Což bývala středověká a starověká praxe, kdy rytíři zkrátka lidově řečeno dorazili zraněného protivníka, aby se netrápil. V mexickém podání se jednalo o střelu do hlavy z bezprostřední blízkosti, která spíš než milost sloužila prostě jako pojistka.

A přesně toho se dočkal i nebohý Moguel. Stanul před popravčí četou a rozloučil se se svým mladým životem. Následně ho smetla salva popravčí čety.

Moguel schytal osm nebo devět kulek do těla – do trupu i končetin. Mladík se svalil k zemi mezi své popravené spolubojovníky. Následně, jak velela praxe, k němu přistoupil ještě důstojník a vpálil mu další kulku z revolveru přímo do obličeje. V domění, že je dílo hotovo, pak armáda odtáhla pryč.

Jenže vzdor všem předpokladům Moguel stále žil. Déšť kulek totiž naprostým zázrakem nezasáhl žádný životně důležitý orgán a rána do obličeje sice zdevastovala tkáně, ale důstojník minul míchu, tepny i mozek. 

Jak proběhla záchrana, se v historických pramenech liší: Někde se píše, že si lékař dalšího dne všiml známek života a Moguela ošetřil, jinde se zase tvrdí, že v sobě Moguel sám našel zbytky sil a dokázal se odplazit do kostela, kde prosil o pomoc. Tak či tak, mladík byl zachráněn a začal se zotavovat.

Jeho soudci a kati se naštěstí nevrátili napravit svou fušeřinu a Moguel, byť se zřetelně zraněným obličejem, žil dál. Jeho příběh se pak proslavil po světě o zhruba dvacet let později, kdy si ho všiml americký lovec kuriozit Robert L. Ripley. 

Ripley byl příběhem naprosto fascinován. Moguela pozval do Spojených států a představil ho veřejnosti jako "El Fusilada" (Zastřeleného). Jak uvádí článek v magazínu organizace Ripley's věnovaný extrémnímu přežití, Moguel vystoupil v Ripleyho masivně poslouchané rozhlasové show 16. července 1937 a následně i naživo v jeho clevelandském "Odditoriu".

Wenceslao Moguel nicméně nebyl nesmrtelný, i když to tak dlouho vypadalo. Zastřelený prožil normální, spokojený život. Našel si ženu a v klidu pokračoval na své pouti, než 29. července 1976 zesnul přirozenou smrtí. Bylo to impozantních 61 let poté, co byl popraven.