Plivání a kousání povoleno. V Turecku si hýčkají tradici netradičních zápasů

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Do arény vstupují dva velcí, vyšňoření samci velbloudů a po chvíli se na sebe povzbuzení pachem nedaleko stojící samice pustí. Starobylá turecká tradice, při níž se schází celé rodiny, přetrvává i přes výtky ochránců zvířat. Velbloudáři dokonce naopak usilují o její zapsání na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Samci se snaží zakousnout se svému sokovi do nohy a svalit ho na zem

Samci se snaží zakousnout se svému sokovi do nohy a svalit ho na zem,zdroj: Profimedia.cz

Kolem arény Selçuku na východě Turecka, ležící jen několik minut chůze od Egejského moře, sedí více než 2000 lidí na malých lavicích, z nichž povzbuzují velbloudy a pokřikují na jejich majitele, když do zápasu příliš zasahují.

Každé zvíře se snaží zakousnout do nohy protivníka a narušit jeho rovnováhu. Jejich dlouhé krky se kolem sebe kroutí za nadšení davu. Souboje, které nejsou hodnoceny cenami, trvají několik minut a končí, když jeden velbloud druhého porazí na zem nebo ho přiměje k útěku.

"Můj otec i můj dědeček měli velbloudy, je to starobylá tradice. Já je bohužel nemám, ale chodím se dívat na všechny zápasy," říká Abdullah Altintas, který sem přišel s manželkou Nilgün.

V Turecku sahá kultura velbloudů až do epochy Yörüků, nomádského kmene, který který byl dědicem starých seldžuckých válečníků, kteří přišli do Anatolie v 11. století. Avšak první oficiálně uspořádaný zápas se v regionu konal až ve 30. letech 19. století, uvádí Devrim Ertürk, sociolog z univerzity Dokuz Eylül v Selçuku.

Velbloudi sloužili k přepravě zboží, zejména do přístavů na západě Turecka. "Velbloudáři začali pořádat zápasy velbloudů v karavansarajích (orientálních hostincích), kde se zastavovali," vysvětluje Ertürk, který sám vlastní velbloudy, mezi nimi i dvouletého samce, z něhož chce vychovat bojovníka.

Od loňského prosince do letošního března je naplánováno téměř 90 zápolení v regionu, který sahá od Canakkale na severozápadě po Antalyi na jihovýchodě.

Organizace na ochranu práv zvířat pravidelně vyzývají k tomu, aby se s těmito zápasy skoncovalo. Ale pořadatelé zdůrazňují, že se děje všechno k ochraně velbloudů, zvláště pak jsou jejich tlamy opatřeny jakýmsi náhubkem, aby je nemohli tolik otevírat a kousat.

Hýčkaní velbloudi jako součást rodiny

"Pro velbloudáře má velbloud velkou cenu, dělá všechno, aby se mu nestalo nic zlého," říká Ertürk. "Mnozí jsou pojmenováváni podle dětí velbloudáře. Můj otec dal moje jméno Devrim jednomu ze svých velbloudů," dodává.

Festival v Selçuku, jeden z nejvýznamnějších, se koná každoročně třetí víkend v lednu. První den předvádějí velbloudáři svá zvířata po městě. Velbloudi procházejí tržištěm vyzdobeni barevnými látkami s jejich jménem, girlandami zvonečků a tureckými vlajkami. Porota vybírá toho nejkrásnějšího.

"Kultura velbloudů se vytrácí, ale my chceme, aby přetrvala," vysvětluje starosta Dahi Zeyel Bakici. Cílem je podle něho zachovat tradice spojené s velbloudy a dosáhnout jejich zanesení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Kolem arény procházejí lidé mezi stánky s párky, které jsou "stoprocentně" velbloudí a na místě se grilují.

Mnoho soubojů končí nerozhodně, když žádný velbloud toho druhého nedokáže porazit na zem.

Erol Bilgin něžně hladí svého velblouda pojmenovaného Černý diamant, jemuž je devět let a jemuž se nepodařilo vyhrát soutěž o nejkrásnějšího velblouda. "Každý si samozřejmě myslí, že jeho velbloud je nejkrásnější," povzdychne si.

Když vyvolávač vyzve Bilginova velblouda, přivádí jej velbloudář do arény, provede ho kolem dokola a pak ho postaví čelem k jeho soupeři. Velbloudi zápolí a několikrát se vzájemně srazí na kolena. Ale ani jednomu se nepodaří toho druhého porazit na zem.

Zápas je nerozhodný, ovšem Bilgin je přesto nadšený. "Jsem tak dojatý. Bojoval velmi dobře, lépe než jsem čekal. Jsem na něho pyšný," prohlašuje a hladí krk svého velblouda.

Tagy: zahraničí Turecko zvyky a tradice zvířata a příroda

Zdroje: ČTK,AFP