Ostrov, ze kterého zmizeli všichni lidé. Nejděsivější ostrov Japonska ukrývá temnou historii i stopu Jamese Bonda

Asi patnáct kilometrů od japonského Nagasaki vystupuje z moře nevelký ostrov obehnaný betonovou hrází. Z dálky připomíná válečnou loď, a proto dostal přezdívku Gunkandžima neboli Ostrov bitevní lodi. Zblízka ale působí spíš jako město po katastrofě. Opuštěné věžáky, prázdná okna, zrezivělé konstrukce a rozpadající se chodby už desítky let obývá jen vítr, déšť a mořská sůl.

Hašima bývala symbolem prudkého hospodářského vzestupu Japonska. Na ploše pouhých 6,3 hektaru žilo v době největšího rozkvětu více než pět tisíc lidí a ostrov patřil k nejhustěji osídleným místům planety. Pod jeho povrchem se těžilo uhlí, nad zemí fungovaly školy, obchody, kino, restaurace, nemocnice i veřejné lázně.

Za obrazem průmyslového úspěchu se však skrývá také historie nucených prací, brutálních podmínek a stovek až více než tisíce mrtvých. Dnes je Hašima turistickou atrakcí, památkou UNESCO i místem, které dodnes vyvolává diplomatické spory.

zdroj: Profimedia.cz

Město vyrostlo nad doly hlubokými až kilometr

Uhlí bylo na ostrově objeveno už kolem roku 1810, skutečný rozmach ale přišel až na konci 19. století. První důlní šachta vznikla v roce 1887 a o tři roky později ostrov koupila společnost Mitsubishi. Japonsko tehdy rychle dohánělo průmyslové velmoci a uhlí potřebovalo pro továrny, lodě i železnice. Mitsubishi začala těžbu rychle rozšiřovat. Pod mořským dnem vznikly čtyři hlavní šachty, které sahaly až do hloubky jednoho kilometru. Jedna z nich dokonce spojovala Hašimu se sousedním ostrovem Nakano. Horníci pracovali v prostředí s teplotou kolem třiceti stupňů a vlhkostí dosahující 95 procent.

Současně se zvětšovala i samotná plocha ostrova. Pomocí navážek byla údajně až ztrojnásobena a kolem pobřeží vyrostly mohutné betonové hráze. Ty měly ostrov chránit před tajfuny a vysokými vlnami. V roce 1916 zde Mitsubishi postavila velký sedmipodlažní železobetonový dům pro horníky. Šlo o jednu z prvních takových obytných staveb v Japonsku. Během následujících desetiletí přibyly další bytové bloky, škola, školka, nemocnice, radnice, komunitní centrum, obchody, kino, bazén, veřejné lázně, herna pačinko i nevěstinec.

Na tak malém prostoru vzniklo téměř soběstačné město. V roce 1959 zde žilo 5 259 obyvatel. Hustota osídlení přesahovala 83 tisíc lidí na kilometr čtvereční, v obytné části byla ještě podstatně vyšší. Domy stály těsně vedle sebe a mezi nimi se vinuly úzké a tmavé uličky. Ve vzduchu se neustále držel uhelný prach a zeleně bylo minimum. Schodiště vedoucí od dolů k nejvyšší části ostrova proto obyvatelé přezdívali schody do pekla.

zdroj: Profimedia.cz

Japonští horníci dostávali kvůli nebezpečné práci a izolaci poměrně vysoké mzdy. Mnohem horší postavení však měli lidé, kteří na ostrov nepřijeli dobrovolně. Od 30. let až do konce druhé světové války byli v dolech nasazováni korejští civilisté a čínští váleční zajatci. Pracovali pod dohledem ozbrojených dozorců v mimořádně tvrdých podmínkách. V podmořských tunelech hrozily výbuchy plynu, závaly i zaplavení.

Přeživší dělníci později vzpomínali na stísněné prostory, ve kterých museli pracovat skrčení, na vyčerpání i na pocit, že z ostrova nikdy neodejdou živí. Hašimu obklopovalo moře a vysoké betonové zdi, takže útěk byl téměř nemožný. Někteří lidé se přesto pokusili doplavat na pevninu a zahynuli.

Počet obětí zůstává sporný. Některé prameny uvádějí 137 mrtvých, jiné hovoří až o přibližně 1 300 lidech. Dělníci umírali při nehodách, na podvýživu, vyčerpání a nemoci. Ostrov proto získal také přezdívky Pekelný ostrov a Vězeňský ostrov.

zdroj: Profimedia.cz

Z rušného města byla během několika měsíců ruina

Po válce těžba pokračovala a Hašima ještě několik desetiletí prosperovala. Od konce 19. století do roku 1974 se zde vytěžilo přibližně 15,7 milionu tun uhlí. Ostrov spojovala s Nagasaki pravidelná lodní doprava. V roce 1970 fungovalo dvanáct zpátečních spojů denně a cesta trvala asi padesát minut.

V 60. letech však Japonsko začalo přecházet od uhlí k ropě. Doly se zavíraly po celé zemi a zásoby pod Hašimou se navíc blížily vyčerpání. Mitsubishi proto začala snižovat počet zaměstnanců a v lednu 1974 těžbu definitivně ukončila. Následoval mimořádně rychlý konec celého města. Do 20. dubna ostrov opustili poslední obyvatelé. Lodní linka byla zrušena, byty zůstaly prázdné a školy, nemocnice i obchody se zavřely. Místo, které ještě nedávno překypovalo životem, se během několika měsíců změnilo v město duchů.

Následující desítky let nebyly budovy udržovány. Tajfuny, déšť a slaný vzduch postupně narušovaly beton i ocelové výztuže. Některé stavby se zřítily, další stojí jen díky masivním konstrukcím. Příroda se mezitím začala vracet na místo, kterému se kdysi říkalo ostrov bez zeleně. Mitsubishi vlastnila Hašimu až do roku 2002, kdy ji převedla na město Takašima. To se později stalo součástí Nagasaki. Radnice začala připravovat zpřístupnění ostrova, práce ale komplikovalo vysoké riziko zřícení budov.

Turistům byla malá jižní část otevřena v dubnu 2009. Návštěvníci se smějí pohybovat pouze po zabezpečené trase. Více než 95 procent ostrova, včetně většiny obytných domů, zůstává nepřístupných. Přistání je navíc možné jen za vhodného počasí, protože okolní moře bývá často rozbouřené.

zdroj: Profimedia.cz

Mezinárodní slávu přinesla Hašimě také bondovka Skyfall z roku 2012. Ostrov posloužil jako předloha a částečně i místo natáčení pro opuštěné sídlo hlavního padoucha Raoula Silvy, kterého ztvárnil Javier Bardem. Rozpadající se betonové bloky, prázdné ulice a pochmurná silueta se pro úkryt bondovského protivníka dokonale hodily.

V roce 2015 byl zdejší důl spolu s dalšími průmyslovými lokalitami z období Meidži zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Hašima podle organizace připomíná, jak Japonsko v 19. století převzalo západní technologie a přizpůsobilo je vlastním podmínkám. Zápis ale vyvolal protesty Jižní Koreje, která požadovala, aby Japonsko otevřeně připomínalo také nucené práce. Tokio se zavázalo tuto část historie prezentovat, podle kritiků ji však dodnes zlehčuje. Spor proto pokračuje.

Dnešní Hašima má dvě tváře. Jedna připomíná technologický pokrok, průmyslové ambice a schopnost vybudovat celé město na několika hektarech skály. Druhá vypráví o nebezpečné práci, násilí, hladu a lidech, kteří se z podmořských dolů nikdy nevrátili.

Ostrov dnes obývají jen ptáci a rostliny prorůstající betonem. V opuštěných bytech zůstaly trosky každodenního života a mezi domy se ozývá jen vítr. Někteří návštěvníci mluví o podivných zvucích a pocitu, že v ruinách nejsou sami. Zda na Hašimě skutečně straší, se patrně nikdy neprokáže. Její minulost však na ostrově zůstává přítomná i bez duchů.