Edith Cavellová se narodila 4. prosince 1865 do rodiny vikáře ve vesnici Swaderston nedaleko britského Norwich. Po studiích pracovala jako guvernantka a už tehdy zavítala do Belgie, která se pro ni později stala osudovou v dobrém i špatném slova smyslu.

Velký přelom pro mladou ženu znamenala vážná nemoc otce, kvůli níž se v roce 1895 vrátila z Belgie domů. O rok později se přihlásila do Londýnské královské nemocnice, kde se pod vedením Evy Luckesové stala profesionální ošetřovatelkou. Mimochodem, Luckesová se znala a spolupracovala se slavnou zakladatelkou moderního ošetřovatelství Florence Nightingalovou, a také Cavellovou v budoucnu čekala cesta průkopnice v oboru.

Pracovala v různých anglických nemocnicích a ošetřovala pacienty i v domácí péči. V roce 1907 pak však přišla zajímavá příležitost, jež ji zavedla zpátky do Belgie: renomovaný chirurg Antoine Depage dvaačtyřicetileté zdravotní sestře nabídl, aby vedla nově vzniklou ošetřovatelskou školu v Bruselu.

Přijala, stala se propagátorkou moderního ošetřovatelství v zemi, a i nadále úzce spolupracovala právě s doktorem Depagem, lékařem a zakladatelem belgického Červeného kříže, který držel krok s vědou a kritizoval péči poskytovanou náboženskými institucemi jako zastaralou.

Tři roky po svém návratu do Belgie dostala Cavellová nabídku stát se vrchní sestrou v nově vzniklé sekulární nemocnici v St Giles a v témže roce iniciovala také vznik časopisu pro ošetřovatelky L'infirmière.

Pomohla uprchnout dvěma stovkám lidí

Když vypukla první světová válka, zamířila Edith Cavellová domů do Anglie. Zdržela se tam ale jen krátce, neboť trvala na tom, že se musí vrátit do Bruselu, kde "její" nemocnici a školu přebral Červený kříž. 

Po okupaci Belgie se zapojila do utajené sítě, která dostávala britské a francouzské vojáky a také mladé Belgičany ze země. Síť muže na zámku u prince Réginalda de Croy vybavovala falešnými doklady a posílala do Bruselu, kde je ve svém domě ukrývala právě Cavellová. Ti, kteří chtěli uprchnout, dostali peníze i průvodce k překročení hranic do neutrálního Holandska.

Hovoří se o tom, že Cavellová pomohla zachránit na 200 vojáků. Současně jako ošetřovatelka pečovala v nemocnici o pacienty bez ohledu na to, za jakou stranu bojovali.  

Na jaře 1915 se tato špionážní síť dostala do hledáčku Němců a samotnou Cavellovou nakonec zradil jistý Gaston Quien, později Francouzi souzený jako kolaborant. Zatkli ji v srpnu 1915, ve vězení strávila deset týdnů, dva z toho v samovazbě.

U špionáže a zrady mezinárodní ochrana zdravotníků neplatí

Přiznala se a prý také prohlásila, že jí lidé, které zachránila, později poslali děkovné zprávy z Británie. Krom toho, že lidem pomáhala uprchnout, se tak podle obžaloby podílela i na tom, aby se dostali do země, která byla s Německem ve válečném konfliktu. 

Případ Edith Cavellové vzbudil mezinárodní pozornost, její rodná země i další státy však byly prakticky bezmocné, byť Velká Británie vehementně popírala tvrzení, že by byla Cavellová špionkou. Podle Ženevské úmluvy měl být sice lékařský a ošetřující personál pod speciální ochranou, ne však v případě, že by se účastnil aktivit tohoto druhu.

Němci navíc případ posuzovali podle svého práva a v zájmu své země. Cavellová nebyla souzena za špionáž, ale za zradu, byť nebyla německé národnosti. Společně s ní poslal soud na smrt i další čtyři lidi.

Poukazování na to, že se dosud chovala bezúhonně, soud neoblomilo. Generál Traugott Martin von Sauberzweig, vojenský guvernér Bruselu, trval na co nejrychlejší popravě. A tak 12. října 1915 v sedm hodin ráno stanula před popravčí četou. Společně s ní byl zastřelen i mladý architekt Philippe Baucq, který pomáhal s převaděčstvím. Zbylí odsouzení se odvolali, uspěli, popravě unikli a dožili se konce války. 

Popravit zdravotní sestru bylo nevídané i válečné poměry, na což tehdy poukazovaly i známé osobnosti. "Každý musí cítit znechucení z barbarského činu, jakého se němečtí vojáci vraždou této výjimečné ženy dopustili," napsal například spisovatel a "otec" Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle pár dní po její smrti.

Ideální příběh pro britskou propagandu

Krátce po své popravě, a pak i v následujících měsících a letech, se Cavellová stala hojně využívanou, nebo – lépe řečeno – zneužívanou figurou v britské propagandě. Díky svému povolání a hrdinským činům vedoucím až k popravě se tak stala nejvýznamnější britskou ženskou obětí první světové války. Její tragický příběh měl nalákat rekruty do armády i zvýšit podporu Británie v neutrálních zemích.

Na její odkaz se také téměř okamžitě začaly nabalovat nejrůznější mýty a nepravdy. Často se týkaly průběhu popravy a dodávaly tak závěru jejího života ještě dramatičtější ráz. Jedním z nejznámějších mýtů je například to, že před popravou odmítla pásku přes oči, omdlela a německý důstojník ji nakonec střelil do hlavy. Podle jiné historky se toto událo potom, co sestru nechtěla zabít popravčí četa. Na některých ilustracích také před četou stála v sesterské uniformě. 

Spisovatelka Diana Souhami ve své biografii Cavellové upozorňuje na to, jak se během desetiletí přístup k britské ošetřovatelce změnil. Zatímco v době, kdy zemřela, byla často zobrazována jako nevinná oběť, v současnosti je na ni spíš nahlíženo jako na válečnou hrdinku, která odvážně a vědomě pomáhala lidem dostat se ze země. A navíc ještě před válkou odvedla pořádný kus práce v podpoře moderního ošetřovatelství. 

Byla špionkou? 

I nyní však stále zůstává otevřená jedna otázka – máme, či nemáme považovat Cavellovou za špionku? Průlom v náhledu na aktivity sítě, jíž byla Cavellová součástí, při staletém výročí její smrti přinesla například bývalá ředitelka MI5 Stella Rimingtonovou.

Tvrdí, že podle archivních záznamů měla síť dvojí charakter – a vedle samotné pomoci vojákům posílala do zahraničí také informace. Není však jasné, zda Cavellová o zpravodajské činnosti sítě věděla. Podle některých odborníků byla totiž před sto lety válečná špionáž v plenkách a hranice mezi různými druhy těchto aktivit mohla být velice nejasná.

Do své rodné země se Edith Cavellová vrátila až čtyři měsíce po konci války. Její tělo bylo převezeno do Británie, státní pohřeb se všemi poctami se konal ve Westminsterském opatství. Pět let po její smrti byla na trafalgarském náměstí odhalena její 40 metrů vysoká socha.

A jak prý ve skutečnosti zemřela? Podle svědectví kaplana, který byl její popravě v Bruselu přítomen, na Cavellovou vystřelila osmičlenná popravčí četa. Jedna střela ji zasáhla do čela, měla tedy zemřít velice rychle... 

 

zdroj: YouTube.com