Na jihu Portugalska se z obyčejné opravy stala historická senzace. Když se po sérii silných bouří zřítila část zdi starobylého kostela Igreja Matriz de Portimão, dělníci čekali prach, kámen a dřevo. Místo toho našli kostry. Dvanáct lidských těl, opřených o sebe v úzkém prostoru, jako by se tam před staletími někdo pokusil pečlivě ukrýt. A právě tímto okamžikem se rutinní rekonstrukce proměnila v archeologické vyšetřování, které může přepsat část historie města.

Kostel, vystavěný v 15. století, stojí na vrcholu starého města, odkud je výhled na moře i slavnou pláž Praia da Rocha. Býval symbolem víry i moci místní církve, ale zub času ho proměnil ve zranitelnou ruinu. Když se jedna z jeho zdí sesunula, odhalila svědectví, které tam čekalo po generace. Archeologové přivolaní na místo potvrdili, že pod kamennými bloky leží lidské pozůstatky – a že jich nemusí být jen tucet.

Staletí pohřbená pod omítkou

Vedoucí výzkumu, archeoložka Rita Dias ze společnosti ERA Arqueologia, vysvětluje, že místo skrývá několik překrývajících se časových vrstev. To znamená, že se zde mohlo pohřbívat opakovaně během různých epoch – od 16. až po 19. století. Zatím není možné určit přesné datum pohřbů, ale nalezené pozůstatky podle ní ukazují na dlouhé období využívání místa jako pohřebiště.

zdroj: Profimedia.cz

Další členka týmu, Vera Teixeira de Freitas z městského muzea, upozorňuje, že takové nálezy nejsou u kostelů neobvyklé. V minulosti bývalo běžné pohřbívat zesnulé přímo v chrámových zdech nebo v jejich blízkosti – zvlášť v případě duchovních, šlechticů nebo významných občanů. Co je ale v Portimãu neobvyklé, je umístění těl. Zdi, v nichž byly ostatky nalezeny, obklopují kostelní nádvoří, což naznačuje, že zde mohl existovat dávno zapomenutý hřbitov. Podle Dias skončila praxe pohřbívání v církevních areálech kolem 60. let 19. století, kdy hygienické předpisy přikázaly přesun hřbitovů mimo města. Portimão tehdy skutečně otevřelo nový městský hřbitov roku 1863 – tedy přesně v době, kdy se tento zvyk začal vytrácet.

Když mrtví promlouvají z kamene

Podobné objevy se v Evropě objevují častěji, než by se mohlo zdát. V roce 2021 například archeologové v polském městě Olsztyn našli při opravě kostela svaté Kříže kostru ženy zazděnou přímo do zdi sakristie – zřejmě oběť moru nebo rituální pohřeb určený k odvrácení zlých sil. A v Itálii, v jednom z benátských klášterů, byly při restauraci fresky nalezeny desítky drobných dětských koster, uložených ve výklencích, snad z doby, kdy klášterní nemocnice pečovala o nalezence.

Tyto případy ukazují, že i zdi mohou být hřbitovem – tichým, skrytým, neoznačeným. Každá kostra v sobě nese příběh, který zůstával zamčený v kameni celá staletí. V Portimãu nyní archeologové pokračují v průzkumu a plánují podrobnou analýzu všech nalezených těl – určování pohlaví, věku, chorob a případných zranění. Zatím se však zdá, že nález, který začal jedním zříceným kusem zdi, může být jen začátkem.

Pod chrámem možná stále leží další kosti, další vrstvy minulosti, možná i dávno zapomenuté hroby významných měšťanů. A zatímco restaurátoři zpevňují kamenné zdi, jejich práce znovu otevírá otázku, kolik tajemství se ještě skrývá v kostelích, které po staletí mlčely – a které teď, po pádu svých zdí, konečně promlouvají.