Neskutečné štěstí, nebo největší smůla dějin? Muž přežil výbuch dvou atomových bomb

Neskutečnou hrůzu a ohnivé, děsivé a ve své finalitě neodpouštějící peklo jaderného útoku si můžeme jen představovat a hrozit se při pohledu na snímky ohavně zpustošených měst Hirošima a Nagasaki, na která v roce 1945 shodily Spojené státy atomové bomby.

Žil ale muž, který si výbuchy představovat nemusel. Protože je oba přežil.

Cutomu Jamaguči byl technikem a inženýrem pracujícím pro Mitsubishi Heavy Industries. Pocházel z Nagasaki, ale v Hirošimě byl zrovna na pracovním pobytu, kde navrhoval konstrukce ropných tankerů. Zrovna se po třech měsících chystal na nádraží, aby se vrátil za rodinou, když přišlo čtvrt na devět ráno 6. srpna 1945 a 13 kilotun atomového výbuchu vymazalo město z mapy.

Jamaguči později vzpomínal, že v dálce opravdu viděl bombardér a cosi malého s dvěma padáky, jak se pomalu snáší k zemi. Pak už jen záblesk a bolest.

Byl v tu chvíli zhruba tři kilometry od epicentra, tedy stále velmi blízko. Bomba ho odmrštila, na chvíli oslepila, poškodila mu sluch a zle ho popálila. Zasažený se skryl v odvodňovacím kanále, kde přežil, dokud se mu nevrátil zrak. Po děsivé noci se poraněný vydal zpět domů, a právě v tu chvíli zažil a viděl obrazy, které se mu vryly do mozku na celý zbytek života a způsobily trauma, kterého už se nikdy naplno nezbavil.

Jamaguči je později popisoval, ale pozor, jedná se o opravdovou sílu. Však jak myslíte, že vypadaly trosky města, kde lusknutím prstů během vteřin shořely životy 90 000 lidí? Pekelným výjevem se brodil poraněný inženýr, protože mosty popadaly, až k nádraží. Koleje nějakým zázrakem přežily a Jamaguči odjel domů.

Do Nagasaki.

V nemocnici se nechal ošetřit, ale už další den šel do práce, aby řekl šéfovi, co se vlastně stalo. A ironicky právě ve chvíli, kdy ho nadřízený prohlašoval za blázna, protože nemohl uvěřit, že by jediná bomba mohla zničit celé město, jim nad hlavou vybuchla druhá.

Jamaguči byl opět zhruba tři kilometry od výbuchu, tentokrát ale s neuvěřitelným štěstím vyvázl bez zranění, byť tlaková vlna rozbila okna budovy a zase ho nelítostně srazila na zem.

Po válce o svém osudu velmi dlouho mlčel a nesnažil se na sebe upozorňovat. A to proto, že by to podle jeho názoru byla urážka těch, kteří si odnesli opravdu vážné následky: Sám sice přišel o sluch v jednom uchu, později trpěl šedým zákalem kvůli ozáření a museli mu vyoperovat žlučník, ale jinak měl pocit, že vyvázl velmi lehce.

Promluvil vlastně až na sklonku života, kdy začal naléhavě apelovat na jaderné odzbrojení. Napsal i knihu tradičních básní tanka. A ne, není to moc veselé čtení.

„Důvodem, proč nenávidím atomovou bombu, je to, co dělá s důstojností lidských bytostí,“ prohlásil například. V roce 2009 se pak nechal japonskou vládou uznat jako přeživší obou výbuchů: „Moje dvojité ozáření je nyní oficiálním vládním záznamem. Bude vyprávět hrůznou historii atomových bombardování příštím generacím dokonce i po mé smrti,“ uváděl.

Zemřel 4. ledna 2010 ve věku 93 let.