Nejtrapnější fiasko historie: Armáda se opila a postřílela sama, než vůbec dorazil nepřítel

Historie je plná příběhů a záznamů o slavných bitvách, geniálních velitelích, skvělých taktických tazích a scénách, na které lidstvo nikdy nezapomene. Však ukažte na milovníka historie, kterému neběhal mráz po zádech, když přijde řeč třeba na přeslavnou jízdu legendárních okřídlených husarů, kteří památného roku 1683 jako ocelová vlna smetli Turky a zachránili tak Vídeň a potažmo celou Evropu.

Na úplně druhé straně spektra ale najdeme události, na které by každý velitel co nejraději okamžitě zapomněl.

Mezi největší fiaska historie rozhodně patří bitva u rumunského města Karánsebes z roku 1788. Schylovalo se ke střetu mohutné rakouské armády se silou Osmanské říše, tedy s Turky. Jenže rakouská vojenská mašinerie stihla absurdně zmasakrovat a rozprášit samu sebe dřív, než vůbec dorazil nepřítel.

Všechno začalo nevinně: Habsburská armáda pod velením císaře Josefa II. rozbila tábor poblíž města a jednotka lehké jízdy (husarů) překročila řeku, aby prozkoumala terén. Žádné nepřátele nenašli. Co ale naopak objevili, bylo malé ležení kočovníků, kteří nemínili promarnit příležitost a husarům prodali několik sudů kořalky.

Husaři začali rovnou popíjet, jenže po chvíli překročila řeku i jednotka pěchoty a když vojáci viděli, jak se kavaleristé nalévají, chtěli taky. Jízdní se ale nehodlali dělit, strhla se ostrá hádka, při které nakonec neznámo kdo zažehl osudovou jiskru: Padl výstřel.

Účinek byl okamžitý a katastrofální. V temné opilé noci někdo zpanikařil, protože mu nedošlo, kdo střílí, a začal volat „Turci! Turci!“

Jiné zdroje zas tvrdí, že falešný poplach vyvolali sami opilí husaři jako vtip, který ale zbytek tábora dost katastrofálním způsobem nepochopil. Další prameny naopak uvádí, že poplach vyvolali pěšáci, kteří se snažili vystrašit husary a sebrat jim kýženou kořalku.

Tak či tak, panika se okamžitě bleskově rozšířila, husaři sedali na koně a prchali do všech stran. Vojáci pelášili zpátky do tábora, přesvědčení, že se ocitli pod nočním útokem Osmanů.

Důstojníci se snažili paniku zastavit a volali „Halt! Halt!“, jenže rakouská armáda byla složená z vojáků mnoha národností, kteří si často nerozuměli ani navzájem, natožpak německy. Německou výzvu k zastavení tak vojáci přeslechli jako „Alláh! Alláh!“ a tábor prakticky vybuchl.

Zmatení vojáci se budili do řevu a v pocitu, že jsou pod útokem Turků, začali pálit na všechno kolem. Armáda se rozdělila do skupin, které se masakrovaly mezi sebou. Husaři se snažili ujet, jenže masu koní ve tmě zaregistroval velitel artilerie, který si myslel, že jde o nájezd osmanské kavalerie, a rozmetal je dělostřeleckou palbou.

Je potřeba doplnit, že jak přesně šílenství doopravdy vzniklo a kolik mu padlo za oběť vojáků, dodnes není úplně stoprocentně jisté. Primární prameny jsou totiž docela skoupé na slovo, když přijde na tuto konkrétní "bitvu", což by mohlo naznačovat, že se Rakušanům moc nechtělo svou ostudu zaznamenávat, ale vzhledem k tomu, že první zdroj popisující zmíněné události pochází až z roku 1831, tedy o nějakých 40 let později, existuje také možnost, že je celý příběh prostě smyšlený nebo alespoň velmi výrazně přibarvený, jak poznamenává magazín History is Now.

Stejně tak se dost výrazně rozcházejí údaje o tom, kolik mužů tento osudový zmatek nepřežilo, pokud tedy opravdu existoval. Některé zdroje ale mluví o až 10 000 mrtvých. Když pak prý o několik dní později doopravdy dorazili Turci, nestíhali se divit: Našli jen pláň plnou mrtvých vojáků a město obsadili zcela bez boje.