Nejdražší pšouk v historii: Jak kuriózní omyl málem odstartoval válku mezi Švédskem a Ruskem

Představte si, že jste špičkově vybavená námořní velmoc a dlouhých patnáct let děláte všechno pro to, abyste ze svých výsostných vod vyhnali pronikající nepřátelské ponorky, o jejichž existenci máte jasné důkazy. Armáda je v neustálé pohotovosti, utrácí se miliony za ochranná opatření, politici si píšou ostré nóty...

Úvod jak ze špionážního thrilleru od Toma Clancyho ale vzápětí činí ostrý zlom někam na území situačních komedií, když vychází najevo, co přesně ony nepřátelské ponorky vlastně byly.

Strach z rudého nebezpečí

Na švédskou obranu nutno uvést, že jejich paranoia nebyla úplně bezdůvodná: Všechno odstartoval incident, kdy v roce 1981 skutečně najela sovětská ponorka U-137 třídy Whiskey na mělčinu deset kilometrů od švédské námořní základny Karlskrona.

Byl z toho mezinárodní skandál a byť Sověti zarytě opakovali, že za všechno mohla pouhá navigační chyba, Švédové viděli jasnou špionážní operaci plavidla, které navíc může nést jaderné zbraně.

Nelze se potom vlastně divit, že když začaly podmořské sonary švédské armády registrovat podivné zvuky, severská země přešla do nejvyšší pohotovosti. Šlo o specifický akustický šum, který námořníci přirovnávali k prskání smažící se slaniny na pánvi. Armáda si tyto ruchy ihned spojila s tajnými technologiemi dalších sovětských ponorek, které měly narušovat švédský námořní prostor.

Dlouhé roky se Švédové snažili chytit pronikající ponorky přímo v akci a na místa zvukových signálů pravidelně vyrážely zásahové a pátrací týmy v helikoptérách i lodích.

Nikdy se nic nenašlo, ale zvuky nemizely a situace eskalovala tak, že švédský premiér Carl Bildt ještě v roce 1992 psal tehdejšímu ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi, aby okamžitě stáhl všechny ponorky. Rusové ale stále opakovali, že v daných vodách prostě nic nemají, takže není co stáhnout.

Tajemství odhaleno

Trvalo to předlouhých patnáct let, ale v roce 1996 konečně někoho napadlo přizvat na pomoc i civilní vědce. A zjištění mořských biologů Magnuse Wahlberga a Håkana Westerberga poté, co si poslechli zvuk nepřátelských ponorek, byla pro švédské armádní špičky těžkou ranou na solar.

Vědci totiž záhy zjistili, že zlověstný zvuk smažící se slaniny vůbec nepatří ruským lodním šroubům, ale obyčejným sleďům.

Sledi baltští jsou totiž ryby, které dovedou komunikovat poměrně neobvyklým způsobem. Mají specifickou anatomii plynového měchýře, který je napojený přímo na jejich řitní otvor. Když se obrovské hejno poleká (například hladovým dravcem, nebo vojenským sonarem lodi, co je hledá), ryby ze strachu hromadně vypustí vzduch.

A právě tyto miliardy mikroskopických bublinek vytvořily na vysoce citlivých vojenských hydrofonech přesně ten samý hluk, který Švédové léta naháněli.

Diplomatická roztržka s Ruskem rázem ustala a Švédové raději dělali jakoby nic. Armádní účetní se nicméně dodnes pravděpodobně budí ze spaní hrůzou z toho, kolik peněz flotila utratila za lovení prdících ryb.

Český úhel: Když za brambory mohl nepřítel

My se podobnému trapasu samozřejmě můžeme jen shovívavě pousmát... Až do chvíle, kdy úsměv zmrzne na rtech, protože si vzpomeneme, že s praxí, kdy za naprosto běžné jevy nějakou magií mohl „nepřítel“ a cizí mocnosti, máme také bohaté zkušenosti.

Stačí si vzpomenout na padesátá léta a slavnou mandelinku bramborovou. I tehdejší československá komunistická propaganda kategoricky odmítala uvěřit biologické realitě, že by se tento invazivní hmyz rozšiřoval sám od sebe.

Místo toho zcela vážně přesvědčovala národ, že nám tohoto pruhovaného "amerického brouka" potají shazují američtí imperialisté v noci z mraků, aby záměrně zničili naši socialistickou úrodu.

Že se tento invazivní druh rozšířil masivně a s kalamitami škůdců v tu chvíli bojovala kompletně celá Evropa, bylo samozřejmě srdečně jedno.