Nejdivnější soud historie: Dávno mrtvého papeže navlékli do roucha, posadili na lavici a odsoudili

Chtělo by se logicky předpokládat, že smrt obviněného automaticky řeší a končí veškeré světské spory a soudní stání. Historie ale ukazuje, že tomu tak nemusí být úplně vždy – například u jistého papeže, na kterého byla církev namíchnutá tak moc, že se takovým detailem, jako že zemřel, nenechala při jeho odsouzení ani trochu rozhodit.

Představte si ale tu scénu: Na lavici obžalovaných sedí muž v plném papežském rouchu. Na otázky a ostrá obvinění žalobce ale reaguje jen... hrobovým tichem.

Jinak totiž nemůže, je už několik měsíců mrtvý. Scéna jak z absurdního hororu se doopravdy odehrála v lednu roku 897.

Stalo se tak v bazilice svatého Jana Lateránského a prazvláštní spor proběhl mezi tehdejším aktivním papežem Štěpánem VI. a jeho předchůdcem, devět měsíců zesnulým papežem Formosem.

Pode historických archivů analyzovaných v akademickém magazínu JSTOR Daily šlo o jeden z nejbizarnějších momentů celého středověku. Papež Štěpán na mrtvolu křičel plný spravedlivého hněvu a obviňoval ji z křivé přísahy, nezákonného uzurpování papežského stolce a porušení církevních zákonů. Jáhen, který mrtvého zastupoval, aby se neřeklo, že se Formosus nemůže bránit, se zmohl jen na tiché přiznání viny.

Za tímto šíleným divadlem nestálo náboženské rozhořčení, ale tvrdá a špinavá politika. Tehdejší Itálie byla zmítána bojem o moc mezi vlivnými šlechtickými rody. Formosus během svého života korunoval císařem "nesprávného" muže, čímž si znepřátelil mocný rod ze Spoleta. Když o několik let později dosadil tento rod na papežský stolec svého spojence Štěpána VI., přišel čas na zúčtování.

Soud skončil podle očekávání absolutním odsouzením. Formosovo vládnutí bylo prohlášeno za neplatné a všechny jeho činy a vysvěcení byly zpětně anulovány. Následoval trest: Podle pramenů National Geographic bylo mrtvému papeži strženo posvátné roucho a na tělo mu hodili obyčejné hadry.

Pak mu symbolicky usekli tři prsty na pravé ruce (těmi totiž za života uděloval požehnání). Tělo pak vláčeli ulicemi Říma a nakonec ho vhodili do Tibery, aby mu opravdu ukázali, zač je toho loket.

Příroda jakoby ale nesouhlasila – jen o několik dní později zasáhlo Řím silné zemětřesení, které zničilo část Lateránské baziliky, což si vyděšení Římané vyložili jako projev božího hněvu.

Hodná zmínky je ale také skutečnost, že podobné posmrtné trestání nebylo pro církev v tu dobu až tak nezvyklým jevem. Stejně nedůstojného zacházení se dočkal například také myslitel, který přímo ovlivnil dění u nás na mnoho staletí dopředu – Jan Viklef, největší teologický vzor našeho Jana Husa. Ačkoliv byl už skoro padesát let mrtvý, církev ho také kázala vykopat, spálit a zahodit do řeky.